JÓGA

Jóga – co to je a proč bych to měl/mohl dělat?

Co je to jóga? Tato jednoduchá otázka v dnešním světě vyvolává poněkud nejednoznačné a nestejnorodé odpovědi. „Jóga je jednota“ „ Jóga je divný tělocvik, ve kterém se snažíme ze sebe udělat housku“ „Jóga je o dýchání“ „Jóga je životní styl“ „Jóga je nějaké indické náboženství“ „Jóga je móda“ „Jóga je cvičení pro ženský“ „Jóga je blbost“. Ani jedna z nich se však nezakládá na pravdě.

Skoro každý dnes dělá jógu nebo o ní minimálně alespoň slyšel. Každý má na ní nějaký názor, který často není založený na osobní zkušenosti. Vedou se nekonečné debaty mezi stoupenci jednotlivých jógových stylů o tom, co je ta pravá a nejpůvodnější jóga a jiné názory než ty vlastní většinou nikdo neslyší, což je chyba. Právě tam jóga začíná…

Nechci zde psát definici jógy, o té si při troše trpělivosti a času můžete prostřednictvím internetu udělat obrázek sami. Chtěla bych sdílet, co jóga znamená pro mě a proč vlastně vnímám to slovo čím dál tím méně jako důležité. Jóga pro mne znamená spojení. Sám se sebou a poté s okolním světem. Vnímám tento systém jako logicky navrženou pavučinu, kde jednotlivé části spolu souvisí, ale k tomu, abychom se dostali do středu sebe sama není nutné vyjít ze stejného místa.  Jóga určitě není jen o pozicích, tzv. ásanách, ale zase není ani o bezbřehém přítoku štěstí a povznesenosti při absolutní ignoraci fyzické schránky a jakékoliv námahy. Není o tom dvakrát denně skákat na podložku a v rozechvělém očekávání toho co se stane, si cpát nohy za hlavu. Pokud je mi známo, nohy za hlavou alias Dwi-pada sirsasana ještě nikoho osvíceným neučinily. Možná nejvýstižnější slovo by byla harmonie. A upřímnost.

Harmonie sám se sebou a s okolním světem, které je možné docílit pouze za naprosté upřímnosti k sobě samému. To zní jako dřina, objektivně vzato je to zřejmě nejtěžší věc na světě. Zakopaný pes většinou bývá v tom, že se sebou příliš neumíme pracovat. Neznáme sami sebe a naše jednání a myšlení je řízeno na základě vrozených a naučených vzorců. Nepřemýšlíme o tom, nezkoumáme co a proč jsme udělali. Proč bychom měli přemýšlet o tom, proč děláme věci tak, jak je děláme, nebo nedejbože o tom, že bychom je mohli dělat špatně? Nejsme si pak v každodenním kolotoči schopni uvědomit, že věci kolem nás nejsou černé či bílé, ale pouze náš pohled na ně je takový. Věci prostě jsou a to jak k nim přistoupíme je pouze na nás.

Jak nám mohou nějaké pozice v tomto nelehkém úkolu pomoci? Tělo a hlava jsou neoddělitelně spojené nádoby. Když jedna z nich onemocní, ta druhá jí bude brzy následovat. Chceme-li začít se sebou trochu pracovat, ať už z touhy po poznání nebo proto, že už jsme na tom fyzicky nebo psychicky tak špatně, že nám nic jiného nezbývá, je možné začít od těla, tedy od fyzického „cvičení“. Ať už začneme proto, že nás bolí záda nebo proto, že potřebujeme zklidnit, ta druhá část se vždy plynule časem přidá. A tam naše cesta začíná.

Není nutné být ani mladý, ani flexibilní, ani krásný, ani duchovní. Jediné co je třeba je být a mít chuť a touhu poznávat.