Blog

Seaworld a wtf style

Středa byla první den bez zařizování. Natěšení, tedy spíše já natěšená, jsme vyrazili do Mořského světa. Místo pouze čtyři kilometry vzdálené od domova, kam vedou čtyřproudé silnice, nikoliv však chodník. Párkrát jsme se zamotali, porušili několik předpisů, ale na místo jsme úspěšně dorazili.

Nevím proč, ale nikdy mi předem nedojde, že na sebehezčím místě nikdy nebudeme sami, tudíž mne opět překvapila docela dlouhá fronta, ačkoliv jsme přišli těsně před otevírácí dobou.

Utěšuji se tím, že se to jistě rozprostře a nepotkáme ani nohu. Z prvotní nejistoty mne rychle vytrhnul bazén s delfíny a první program. Nevím proč, když nemám úplně ráda zoo, protože je mi líto zvířat, které nemají na výběr, u ryb mi to vadí méně. Zvlášť v takových případech jako tady, kdy ryby a zvířata, které zde jsou byli zraněné a zachráněné nebo následně narozené už zde. Delfíni vypadali, že si to vysloveně užívali a trochu rozhodli, že asi využijeme náš dvoudenní vstup.

Samozřejmě jsme zapomněli foťák (já ho tedy zapomenu vždy, ale tentokrát ho zapomněl i Jirka) a tak jsme si řekli, že fotit kdyžtak budeme až příště (což já si řeknu vždycky a všichni víme, že příště=nikdy:)

Mantu jsem si pohladila

Lidí bylo hodně, ale ne nesnesitelně a já jsem byla opět ráda, že jsme Universal studia vynechali, protože davy lidí, stejně jako nakupování prostě moc nezvládám.

Součástí parku byli také atrakce, včetně 50m vysoké horské dráhy. Musela jsem si přiznat, že jsem asi opravdu stará. Sice jsem půl hodinovou frontu vystála, ale nadšení se moc nekonalo. Nějak jsem vnitřně tušila, že stojím půl hodiny kvůli tomu, abych pak měla minutu zavřené oči a modlila se aby byl konec…A přesně pak to v reálu i vypadalo. Dráha dosáhne rychlosti 120km/h ze které vás vystřelí do výsky 50m abyste pak vyseli hlavou dolů, několikrát se otočili a opět vystřelili zpátky dolů. Vezmu-li v potaz to, že tím jak jsem malá jsem nebyla zapnutá na pevno, ale vysela pouze na konstrukci zapínání a bohužel přesně v tu chvíli otevřela omylem oči…Tohle asi příště vynechám. Po vystoupení jsem sice měla velký pocit lehkosti, ale nevím zda to bylo tím, že jsem se skoro pozvracela nebo úlevou, že už to skončilo…Pamatuji si dost jasně, jak jsem tyto atrakce vždycky milovala, ale je pravda že to vždycky je tak před dvaceti lety:)

Obešli jsme ještě pár věci a po programu s kosatkami se rozhodli, že zbytek si necháme na příště. Kosatky, jako své nejoblíbenější ryby jsem si maximálně užila. Mají jich tu deset a jsou úplně nádherné. Ano jsem naivní a chci prostě věřit, že jsou to hodné ryby, takový větší barevnější delfíny a v příštím životě chci být trenér kosatek, což se trochu vylučuje s tím, co teď dělám, ale ne všechny sny se nutně musí splnit:)

Pocit jsem stará mne provází i doma, zvlášť když jsem zjistila, že našemu landlordovi je dvacettři let, což vysvětluje vysoký počet lidí v baráku a trvalou aktivitu bongu. Jejich životní motto je WTF, tedy waves, tunes (hip-hop) a food (of course organic) Usoudila, že jsem ráda, že jsem stará a vyrazili jsme na jógu.

Na dvou lekcích jsme sice jógu nedělali, ale příjemně jsme si zacvičili a já jsem pochopila odkud tohle cvičení, vydávající se za jógu pochází. Pokud bych méně rozuměla anglicky, přišlo by mi to skoro skvělé, bohužel rozumím všechno a tedy řeči ohledně „úklidu, očisty, výživy, soucítění“ atd.atd. mi při několika vteřinové pozici velblouda přišly poněkud zbytečné. Následující lekce yin jógy však byla naprosto báječná, zčásti i pro to, že lektorka u ní téměř vůbec nemluvila a já si opět uvědomila, že i chvilkové uvolnění uprostřed čekokoliv může přinést nečekané benefity. Po hodině nicnedělání mě přestaly bolet záda i nohy a cítila jsem se jak po několikadenním wellness. Jirka prý taky a tak pro velký úspěch to zítra zopakujeme. Honíme „formu“ na poslední chvíli, ale nemáme moc co ztratit:)

Napsat komentář