• Home
  • Yoga
  • Rituály a zvyky v každodenním životě a co ne/dělat když všechno selže
InYoga

Rituály a zvyky v každodenním životě a co ne/dělat když všechno selže

Každý den činíme stovky menších či větších rozhodnutí týkající se našeho života a budoucnosti. Spousta z nich je každý den stejná. Říkáme jim zvyky a tyto zvyky nás většinou definují a utváří, ačkoli si to sami často ani neuvědomujeme. Děje se tak  především z dlouhodobého hlediska, protože naše zvyky mají tendenci se hromadit.

Existují dvě cesty, které určují, zda budeme v životě úspěšní (ať už si pod tímto výrazem představíme cokoli) nebo si svůj život poněkud zkomplikujeme:

  • Učiníme jedno velké správné nebo špatné rozhodnutí (například ohledně toho, čemu věnujeme svoji energii v rámci studia, koho si vezmeme, přátel, kterými se obklopíme, atd.)
  • Kontinuálně děláme správná nebo špatná, na první pohled nedůležitá rozhodnutí den co den (třeba jak se stravujeme, kolik utrácíme, jak moc sledujeme televizi, a podobně)

Zaměřme se nyní na tyto malá rozhodnutí, neboli zvyky, která děláme na denní bázi. Například to, že si dáme k snídani kávu. Nebo čaj. Koláček po obědě a něco ostřejšího po věčeři. Jógová praxe každé úterý a čtvrtek. Z výše uvedeného už tak nějak vyplývá, že některé zvyky jsou chvályhodné (můžeme hovořit o pozitivních návycích) a některé méně (ty známe jako zlozvyky). Pozitivní návyky, jako pravidelná ústní hygiena, šest pozdravů slunce každé ráno, četba nebo pravidelná sebereflexe vedou k neustálému vývoji a posunu. Na druhé straně nedostatek takových návyků nebo převaha zlozvyků jako kouření, přílišná konzumace alkoholu a sledování televize snižují naši tvořivost a schopnost prožívat hodnotný život, jelikož zvyšují určitou letargii, dalo by se říct i odevzdanost.

Honba za maximální produktivitou a dokonalostí také není ideální cesta. Všichni potřebujeme čas od času pauzu, jak se říká nechat všechno být. To však není zvyk, ale naprosto normální chování, které vede z dlouhodobého hlediska ke zvýšení našeho výkonu. Chvíle nicnedělání jeden den v týdnu udělá zbylých šest dní daleko produktivnější. Nejsme stroje, ale lidi a na občasné vypuštění nebo vynechání čehokoli ještě nikdo neonemocněl. Problémem tedy není občasná „lenora“ (můj oblíbený výraz pro chvilkovou lenost), ale nedostatek pozitivních návyků (klidně můžeme mluvit o rituálech). Pokud nebudeme na denní bázi dělat nic, co by blahodárně působilo na naše tělo, duši a mysl, nastoupí stagnace nebo dokonce určitá omezenost. Můžeme hovořit o plýtvání naším potenciálem a zhoršování osobní situace. Pokud nastoupíme tuto pasivní cestu životem, obvykle se z ní stane tak trochu jízda na horské dráze. Negativní zážitky se střídají s těmi negativnějšími a stěžování a rezignace se stanou našimi nejlepšími přáteli. To však obvykle na razantní změnu nestačí a vystoupit z tohoto začarovaného kruhu bývá velmi obtížné. Život se stane bojem, utrpením a vyčerpávají hrou.

Pozitivní denní návyky lze vypěstovat časem. Každý den se o malinko posuneme a i když nám naše zlepšení připadá neviditelné, v delším časovém horizontu se jedná  o obrovský rozdíl. Během pár let z nás může být nový člověk. Největší výzvou je samozřejmě vytvoření tohoto návyku, protože motivace je tím, co nám pomůže začít, ale až návyk samotný zajistí, abychom v činnosti pokračovali. Z tohoto důvodu je nutné najít svůj silný důvod, svoje pevné „proč“ a následovat proces, skrze který se návyk vyvine. Je úplně bez debat, že rozvíjení nových pozitivních návyků a posunutí je na místo svého rituálu není procházka růžovým sadem. K tomu nám může pomoci pár následujících triků. V první řadě je důležité si uvědomit, že není možné zařadit do svého života mnoho dobrých návyků najednou. Jakýkoliv nový návyk je změna a s těmi se musí pracovat pomalu a postupně. Nevím kolik z vás si dává nejedno novoroční předsevzetí. Mně se  to párkrát podařilo a oněch pět plánovaných změn implementovaných 1.1. nemělo dlouhého trvání. Pravidlo tedy zní: „jeden nový návyk v daném čase.“ Jedna malá změna obvykle znamená malé vítězství a také další motivaci pro postupný posun kamkoli, kde chceme být. Když začneme pravidelně cvičit dříve nebo později zaznamenáme výsledky, a to nám pomůže zdravěji se stravovat.

Každý nový návyk začíná tzv. „spouští“. Po ní nastupuje rutina neboli běžná praxe, řízena našim podvědomím a na konci nás čeká odměna. Rutina tady nemá negativní význam, protože i tu lze vykonávat vědomě a s naší plnou přítomností. Odměna nám přinese potěšení a je otázkou, na jaké potěšení se zaměříme. Obvykle existuje totiž přímý rozpor mezi krátkodobých uspokojením (okamžité uspokojení) a dosažením našich dlouhodobých cílů (skutečné uspokojení). Pokud se nám podaří zaměřit se spíše na to druhé, náš život může dosáhnout možná ne na první pohled viditelných, ale o to zásadnějších změn.

Slibované triky, která nám ve vytváření nových návyků mohou pomoci:

  • Prvním, je nalezení pevného důvodu, našeho silného proč, které odsune vidinu okamžitého uspokojení na vedlejší kolej. Dlouhodobé uspokojení musí přebít okamžité chutě a pokušení. Musíme se naučit vidět krátkodobé uspokojení jako překážku, která stojí v naší cestě za dosažením našich cílů. Jak takové nastavení funguje v praxi, si ukažme na příkladu:

 Řekněme, že máme neovladatelnou chuť na něco nezdravého, co úplnou náhodou leží zrovna před námi. Můžeme dosáhnout okamžitého uspokojení snědením jídla. Voní báječně, chutná ještě lépe a máme na něj obrovskou chuť. Krátkodobé uspokojení je okamžité a překážka nebo řekněme problém přibývání na váze a špatného zdravotního stavu je schovaná v budoucnosti. Máme však hlad a našemu mozku jsou naše dlouhodobé cíle úplně ukradené. 

 Podívejme se na celou situaci z trochu jiného úhlu. Řekněme, že náš cíl je pružné, zdravé tělo. Našli jsme pohyb, který nás baví a dělá nám dobře, jíme adekvátně našim potřebám a rozhodli jsme se následovat tento proces. To však nezahrnuje bezhlavou konzumaci jídel, která našemu tělu nic nepřinesou. Mastné jídlo plné prázdných kalorií stojí právě před námi. S našim novým nastavením a cíli by nám pohled na takový pokrm měl přinášet nikoli potěšení, ale nepříjemný pocit nebo lhostejnost. Pokud jsme našli silné proč (pružné, zdravé tělo) měla by to být hračka. Ale hlad se neptá…A proto na řadu přichází trik číslo dvě.

  • Nejlepší způsob jak rozvinout nový návyk je výměna špatného zvyku za nový pozitivní. Pokaždé, když se objeví naše spoušť, rozhodneme se pro novou rutinu, naše nové nastavení mysli.

Objedná-li si někdo nezdravé jídlo, objednejme si s úsměvem něco zdravého. Doma běží televize s nekonečným seriálem svádějícím k nicnedělání, ale my otevřeme dlouho odkládanou knihu. Pokaždé, nalije-li si náš společník další drink, poprosme o sklenici vody. Máme-li chuť na další předraženou kávu, hoďme ušetřené peníze do prasátka.

Nejde o to odepřít si veškeré příjemné věci v životě, jen si ukázat a naučit se, co je zvyk, návyk a co jsou příležitostné vybočení, které nám nezpůsobí žádnou újmu. Naším cílem není stát se mnichem 21.století a žít o vodě a kůrkách chleba, ale účinně pracovat s naší myslí a stát se „pány svého osudu.“

  • Třetím trikem jsou spouště samotné. V každém dnu jsou dva časové úseky, které fungují jako skvělé spouště pro naše nové návyky. Tušíte správně, první je ráno po probuzení a druhý je večer, než jdeme spát. Během dne, kdy jsme obvykle příliš vytížení, nebudeme zpočátku schopni zařadit příliš mnoho nových návyků, protože denní povinnosti pomalu ale jistě ukrajují naší energii a disciplínu. Před 9 ráno a po 9 večer je všechno jinak. Vše je tišší a klidnější a určitou časovou výseč v tomto čase (i kdyby to mělo být pouze 15 minut) je ideální věnovat sami sobě a našim dlouhodobým cílům. Pokud se nám podaří stisknout spoušť našeho nového návyku v tomto časovém období, pravděpodobnost úspěchu v dlouhodobém horizontu je velká.

Ranní a večerní návyky by se měly postupem času stát našimi osobními rituály, tedy něčím, co téměř nikdy nevynecháme, i kdyby trakaře padali. Naše rituály pro vnitřní klid, soustředění, osobní rozvoj, životní cestu, zdraví a štěstí. Nejlepší věc, kterou v životě můžeme udělat je se v první řadě postarat o sebe a osobní rituály jsou skvělým pomocníkem, jak toho dosáhnout. Teprve když my se učiníme šťastnými a spokojenými, může být spokojené i naše okolí.

V neposlední řadě je důležité zmínit, že naše vůle je nejsilnější ráno a proto by i náš ranní rituál může být trochu náročnější než ten večerní, kdy na řadu přichází už spíše relaxační a uklidňující činnosti. Vím z vlastní zkušenosti, jak náročné je v 6 nebo v 7 hodin ráno přistát na podložce a pokoušet se o ranní praxi jógy, ale „bohužel“ nikdo nic lepšího ještě nevymyslel. Udělat si z ranní (nebo večerní) praxe svůj rituál (klidně jen 20 minut trvající) je opravdu to nejlepší co pro sebe v dlouhodobém horizontu můžeme udělat. Nemusíme se vrhnout po hlavě do každodenní ranní devadesátiminutové praxe (což se nám s největší pravděpodobností stejně nepodaří a přijde na řadu frustrace ze selhání). Stačí začít deseti minutami a postupně svůj návyk rozšiřovat, když pravidelnost je důležitější než kvantita.

Několik tipů pro ranní rituál:

  • Hned po probuzení projevme vděčnost za to, že jsme se probudili (zní to jako klišé, ale opravdu to funguje)
  • Stará známá sklenice vlažné vody s citronem funguje jako nejlepší životabudič
  • Ranní praxe jógy ideálně spojená s krátkým dechovým cvičením (Kapalbhati)
  • Zdravá snídaně, káva nebo cokoli, co nám udělá radost

Pár nápadů pro večerní rituál:

  • Nastavme si budík oznamující příchod našeho večerního režimu
  • Uklidňující krátké dechové cvičení (Nadi shodhana, Brahmari)
  • Třeba i krátká četba knihy, kterou stále odkládáme
  • Projděme si náš den tak jak byl, bez toho abychom ho hodnotili
  • Projevme vděčnost za uběhlý den (zní to jako ještě větší klišé, ale zkusme to)

Vytvořme si návyky a poté je nechme, aby tvořili nás. To je asi nejlepší rada, kterou jsem dostala. Dovolme si pro jednou nespěchat. Oněch 10 minut, které jsme schopni něčemu pravidelně věnovat se nám může zdát jako ukrutně málo, ale není.

Post scriptum

Poté, co jsem článek dopsala jsem chtěla text uložit a jít se věnovat dalším věcem (byla jsem zrovna na dovolené) nicméně jsem, absolutně nechápu jak, omylem místo „Uložit“ klikla na tlačítko „Neukládat“. Během pikovteřiny byla čtyřhodinová práce fuč. Krve by se ve mně nedořezal. Nejdřív jsem párkrát zalapala po dechu. Hlavou mi okamžitě proběhlo „hlavně dýchej“, což připisuji „profesionální deformaci“ učitele jógy. Následovala několikaminutová prodleva, kdy jsem se vcelku marně snažila dýchat a tupě zírala na obrazovku monitoru. Vlastním starší model počítače s originálně nainstalovanými programem pro psaní, takže mi bylo od začátku jasné, že zázraky se asi dít nebudou. Šokový moment plynule vystřídal nával vzteku, který by nerozpustila ani dvouhodinová praxe ashtangy. Žádné poučky nefungovaly, moje jediná chuť byla vzít počítač a hodit ho hodně daleko nebo aspoň zprudka na kameny na kterých jsem seděla. Naštěstí jsem si uchovala zbytek „zdravého rozumu“ a takový nápad zastavila ještě před jeho uskutečněním. Uběhlo asi dvacet minut a mě napadl spásný plán zeptat se googlu, zda a kde by se mohl můj ztracený soubor ukrývat, a tak jsem strávila jsem další nesmyslné dvě hodiny hledáním, během kterých jsem upadala do stále větší deprese. Sečteno a podtrženo – celý slunečný den byl dle mého subjektivního názoru v háji a co hůř má nálada byla pod bodem mrazu, což neblaze odnášel i můj přítel a společně plánovaný cyklovýlet. Poučky, nepoučky  nebyla jsem schopná vidět ani kousíček jakéhokoliv pozitivna.

 Sesbírala jsem poslední zbytky sil a oblékla se do cyklistického s tím, že se mi třeba podaří na něco chytrého přijít po cestě. Při stoupání po šumavských kopcích se mi hlavou honilo jediné. „Jak můžu psát článek o rituálech a pozitivních osobních návycích, když mě jediné selhání techniky může uvrhnout do celodenní letargie?“ Co dělat když nic nepomáhá? Když naše návyky a nastavení se najednou přeruší zásahem vnější síly? Co když třeba onemocníme, nebo někdo z rodiny, v práci toho máme moc nebo je prostě jen špatné počasí a nám se někdy nechce? Postupně mi to docházelo. Nedělat nic a vzít věci tak jak jsou je někdy to nejlepší, co můžeme udělat. Jistě, rituály a snaha pro sebe něco dělat je velmi důležitá. Ale když se čas od času všechno sesype je nejdůležitější nesesypat se taky. I ta nejčernější událost má někde světlý bod, který nemusí být na první pohled patrný. Bez chyby techniky by byl tenhle článek jen dalším shrnutím toho, co dělat, jak to dělat a čeho se vyvarovat. Jasný, stručný a přehledný. Po kolapsu počítače mi sice jeho napsání zabralo třikrát tak dlouho, ale já díky tomu pochopila, že i den, který vypadá jako naprosto ztracený, může být v konečném důsledku báječný. Že opravdu my sami jsme tvůrci svého života a to nejhorší, co můžeme udělat, je podat se momentální nepřízni osudu:)

 

  • článek vyšel v časopisu Jóga dnes 11/2017

Napsat komentář