Blog

Opravdu to začalo aneb proč už asi nikam nepojedu:)

Ačkoliv to tak dnes ještě asi tři hodiny před odletem nevypadalo, nakonec jsme opravdu odjeli. Sice trochu ztrhaní již před cestou, ale jinak dokonce i s pár věcmi v batohu. První část do Kodaně proběhla hladce, dokonce se nám podařilo jet pouze s příručním zavazadlem. Byla jsem téměř dojatá, jak jde všechno jako po másle.

Radovali jsme se však příliš brzo. Po krátkém čekání v Kodani jsem byla vybrána na náhodou kontrolu. To by ještě nebyl takový problém, batoh s věcmi jsem si pro jistotu nechala za rohem, protože představa jak se pracovník letiště probírá mým trekovým oblečením a hlavně vyndavá můj pečlivě sbalený batoh, mi nepřišla moc zábavná.

Čím jsem starší, tím hůře dlouhé lety zvládám nebo spíš nezvládám je vůbec. Počet naspaných hodin ze skoro 12 hodinového letu se velmi přiblížil nule. Nacpané letadlo a celkový zážitek vylepšený o to, že naše sedadla byla změněna na místo hned u záchodu mě utvrdily v tom, že zase dlouho nikam nepoletím…Měli jsme trochu štěstí v neštěstí, norové asi neodhadli počet skutečných cestujících a dost lidí poslali jinou nepřímou trasou. Takže asi zlatý záchod.

To pořád nebylo nic proti tomu co nás čekalo po příletu. Již trochu v komatu jsme přistáli a těšili se, že díky vízům nás čeká pouze automatizovaná celní kontrola. Nebyla by to však Amerika, země zaslíbená, aby nebylo všechno jinak. Příběh na téma „Testujeme co lidi vydrží“ začal už po výstupu z letadla, kde nás všechny jako sardinky zavřeli ve výstupové místosti s tím, že nejsou autobusy. Po půl hodině přijel první, pak někdy další, takže po krásných devadesáti minutách jsme se řítili směr přílety. To co nás čekalo, předčilo mé veškeré zážitky z Indie a tímto se omlouvám Indům za mé stížnosti ohledně jejich neorganizovanosti. Byli jsme nahnáni mezi nekončící chodby klikatící se z jedné strany haly na druhou, ve kterých jsme strávili další dvě nekonečné hodiny, kdy nepřítomnost wc či vzduchu byla jen malým střípkem celého příběhu. Doufám, že dlouho neuvidím tolik lidí pohromadě a mám-li být upřímná, bývala by ta možnost, sebrala bych se a šla zpátky do Prahy pěšky.

Nakonec jsme automatizovanou a následně i osobní kontrolou prošli (PCT jako důvod návštěvy USA očividně zabírá:), abychom celou taškařici završili více než hodinovým hledáním Uberu. Stručně a jednoduše, na pokoj jsme dorazili v půl osmé večer, po krásných téměř dvacetičtyřech hodinách na cestě.

První den v L.A. Probíhá poněkud ve stejném duchu. Naštěstí jsme stále dost mimo, takže asi dvouhodinová návštěva obchodu za učelem zařízení telefonu nás nemůže rozhodit. Doufám, že během příštích dvou dnů většinu věcí v jetlagovém komatu zařídíme a v San Diegu proběhne alespoň malá, odpočinková dovolená.

Nechci být za obecního stěžovače, ale opět jsem si uvědomila, jak je to u nás krásné. Při své první návštěvě Kalifornie před deseti lety, kdy jsem zde ještě měla jezdit na kole a prodávat podomě knihy, čemuž se dnes pouze směji, mi L.A. Sice přišlo jako město duchů, ale až po nějaké době. Dnes po prvních pár minutách děkuji, že jsem se mohla narodit v Evropě a vlastně i ten Ptákov, tedy vesnice odkud pocházím, mi připadá jako vrchol intelektuality.

Až dnes chápu, že naše vyřízenost při příjezdu nám má pomoct zvládnout všeobecné tempo tady a relativně bez nervů se začlenit někam, kde skoro nic nefunguje a všem je to jedno. Možná za tři týdny se slzou v oku budu vzpomínat na kulturu párků v rohlíku a kilových brambůrků, ale teď se upřímně těším do lesa.

Napsat komentář