Blog

  • Home
  • Mysore 2019
  • Mysore dne dvacátý první a dvacátý druhý aneb docela klidný víkend

Mysore dne dvacátý první a dvacátý druhý aneb docela klidný víkend

Vstávám v úplně nejogínský čas. Je devět ráno a špunty do uší fungují výborně. Jednou za týden je fajn si přispat. Nemůžu říct, že bych byla úplně odpočatá a říkám si, jestli málo spánku a pevný režim není přece jen lepší. Jeden den v týdnu to vydržím a myslím, že je pro mě důležité naučit se i tohle. Režim mi jde a teď ještě vylepšit anarchii a nevyčítat si jí. Potřebuji zařídit pár věcí na prosinec, což se mi povede, ještě než vylezu z postele. Problém je, že tyto věci nejsou vidět narozdíl od rozcvičeného rána a tak mi přijde, že nic nedělám. Další prostor na změnu.

Jdu si užít dopoledne na střeše. Příjemně tu fouká a žádný “sausage fest” (velmi “nevhodné” označení skupiny indů, kteří bez okolků čumí, které vymyslela má kamarádka, se kterou jsme tu delší dobu byly) se tu nekoná. Paráda. Dám pro dobrý pocit prádlo do pračky, která ho ve skutečnosti jen namočí a spíše zašpiní, udělám si kávu, píšu blog a čtu si. V půl třetí jdu na lekci a do té doby se mám v plánu vyhýbat civilizaci. Dnešní lekce Nada yogy je zrušená kvůli rodinným povinnostem Akhilanky, ale alespoň si do zítra zopakuji to, co jsme dělali včera. 

Jak jsem včera tušila, konečná série “roznožek a záklonů” s mojí pánví dost zamávala. Naštěstí jsem s sebou táhla masážní válec a tak to do odpoledne snad nějak rozhýbám. Jdu si odcvičit svou sestavu na ramena a kyčle a pomalu je čas jít k Vinayovi. Ne, dnes se mi opravdu nechce, všechno mě bolí. Samozřejmě, že vím, že je toho moc a i když necvičím na 120% jak bývalo mým milým zvykem, takhle intenzivně jsem se nikdy nezakláněla. Dávám tomu však prostor a snažím se to nehodnotit, o to víc se snažím cvičit jen přes dech a nic jiného. 

Dnešní hodina je za trest. Od začátku se nemůžu soustředit a mám všechny ty své staré známé podezřívavé myšlenky. “Určitě to všechno dělám blbě, nic mi nejde, Vinay mě nemá rád, příště už mě nevezme, atd.”. Vím, že jsou to nesmysly a snažím se nad ně povznést. Moc se mi to nedaří a tak vypnu hlavou trochu na sílu a jen dýchám. Při pasásaně zaslechnu “good Dana”, což mi zní jako bych dostala Nobelovu cenu. V duchu se své hlavě směji, ukazuje se mi opět v celé své kráse. Mám jít ke zdi a Vinay mi začne ukazovat co po mě chce. “Natarajásana”? ptám se. “Yes, can you?”Vinay se na mě dívá. “I used to before I hiked 4300km” usměji se. Kupodivu je to skoro jako jízda na kole, jen jsem tak zpocená, že jen těžko udržím nohu tam, kde potřebuji. Vinay mi trochu pomůže a poradí mi lepší úchop, na který jsou bohužel má ramena příliš tuhá. “Dej si chodidlo k uchu” instruuje mne Vinay a k mému překvapení se mi to skoro podaří. Na to, jak jsem vypadala na začátku lekce to není tak hrozné, ale záda mě zítra nebudou mít ráda. 

Počítala jsem, že tohle je vrchol mého dnešního snažení, ale spletla jsem se. Pár minut před konce, když jsem připravená na předklon a twist zaslechnu “Dana, kapotásana four times.” Je to tady, pro mě něco jako zlatý grál se kterým několik let bojuji. Záda se zlepšila a při záklonu jsem schopná dát hlavu na chodidla, ale chytnout se nedokážu. Na trailu mi ztuhla třísla a v tomto úhlu mé lopatky připomínají beton. Vinay mi u dvou pokusů asistuje a upřímně bych byla radši, kdyby se věnoval někomu jiného. Tohle už je na mě dnes moc. 

V první řadě vidím slečnu, jak se zvedne do kobry, chytne se oběma rukama za lýtka a vrátí nohy zpět na zem, což zjednodušeně znamená, že se její hlava dotýká zadku. Na některé věci si připadám stará. Po konci hodiny si neodpustím pochvalný komentář, že je opravdu dobrá i když vím, že jí to bolí hodně. Odvětí, že jí bude třicet sedm a že se také jistě dostanu na tuto úroveň. Upřímně řečeno nejsem si jistá, zda chci. Nevím, zda je v mém věku nutné začínat s tímto cirkusem a ani si nejsem jistá, že by mi to přineslo něco zázračného. Cvičit mě baví a základní věci (mezi které se tady počítá třeba Kapotásana nebo si v mostu chytnout kotníky) udělat bez problémů chci, ale tohle mi přijde poněkud zbytečné. Uvidíme.

Jsem ráda, že mám dnes zrušenou lekci s Akhilankou, protože mám co dělat dojít domů. Zaplaťpánbůh, že je zítra neděle. Zbytek dnes zvládnu přečíst půl knížky o vývoji Yin yogy a chvíli si popovídat s Magalí. Domlouváme se na zítra na osm ráno, kdy vyrazíme k jezeru. Než usnu přečtu ještě půl další knihy od autora Dvou států a po jedenácté nasazuji špunty do uší.

Ráno se vzbudím po sedmé a už chápu, proč mi včera bylo tak špatně. Mé nejméně oblíbené dny jsou zde. Alespoň dnes necvičíme. Posnídám ibuprofen, protože i vstát z postele mi díky bolesti břicha dělá problém a těším se do “přírody.” Po lehkém incidentu s řidičem rikši, který z neznámého důvodu objížděl trasu k jezeru a účtoval nám dvojnásobek ceny se zařadíme ke “sportujícímu” davu. Po hodině a půl procházky je mi podstatně líp a přesně vím, co mi v Gokulamu chybí. Přesně tohle. Jdeme na oběd do Santoshy na místní Thalí. “Patnáct minut a bude hotové” říká obsluha, což v našem překladu znamená zhruba hodinu. Nevadí nám to, dáme si pití a užíváme si, že dnes se ani jedna z nás nebude zaklánět. Magalí chválí Sharata a vysvětluje mi své argumenty proč. Chápu to a zase jí vysvětluji já ty svoje, proč si myslím, že to nedělá úplně ideálně. Je fajn vědět, že existují ashtangisti, kteří nejsou zaťatí a nemyslí si, že jen oni dělají “tu jógu.” Možná je to i díky tomu, že Magalí původní učitel byl také stižen Sharatovým syndromem a byla mu odebrána původní certifikace, ač je sám mnohem starší než Sharath. Je smutné, že z jógy je v dnešní době jeden z největších byznysů, ale tak to prostě je. Naštěstí existují i výjimky, které to dělají především proto, že je to baví a naplňuje, jako třeba Pratima i Vinay. 

Oběd je skvělý a mně je po pár dnech konečně relativně dobře. Bolest kolena, beder a to že po chvíli sezení se nemůžu zvednout není vůbec žádný problém. Mám dvě hodiny před svou dnešní lekcí hraní a věnuji je nedělní siestě, což znamená, že si čtu. Ve čtyři odpoledne už sedím na podložce u Akhilanky. Dnes si mám vybrat svou mísu, což dopadne dobře i ne tak úplně dobře. Jedna se mnou ladí tak krásně, až mne její zvuk překvapí a několik cvičení si neskutečně užívám. Jakoby mne její zvuk “hladil zevnitř” a nemůžu se jej nabažit. Trochu míň pozitivní aspekt je, že se oba shodneme na tom, že jedna mísa je málo a tak se z jedné stanou tři. Upřímně řečeno neměla jsem v plánu si pořídit tři mísy, ale sama cítím, že to tak má být. Společně najdeme tři ladící a já se těším na příští lekci, až budu v hraní pokračovat a odnesu si je domů.

Mísy jsou ručně vyráběné v Tibetu a běžně nejsou k zakoupení. K mnichům, kteří je dělají se nejde jen tak dostat, protože jednak nejsou jen tak snadno k nalezení a i když je člověk najde, neprodají své mísy jen tak někomu. Každý kousek je ručně tepaný z kovu a následně upravený. Mísy jsou překrásné a jejich rozdíl, oproti kouskům za pár korun, je znát na první “ťuknutí.” Tentokrát tu vůbec není otázka zda si je mám pořídit nebo ne, protože ze hry mám radost jako malé dítě. 

Stihnu se jen rozloučit s Magalí, která jde s přáteli do Mysorského paláce na jeho rozsvěcení. Tuto akci letos vynechávám a jdu se raději věnovat své rozpracované Yin yoze. Není mi úplně dobře. Mé nejméně oblíbené dni jsou tu dost nepříjemné cvičení necvičení a přichází na řadu druhý brufen. Nejsem si jistá, jak dopadne zítřejší odpolední cvičení, ale budu-li muset vynechat, svět se nezboří. Dnešní večer je historicky prvním, kdy není v baráku žádný bordel, žádné třískání dveří, nikdo nekouří. Stačil necelý měsíc a dočkala jsem se. 

Napsat komentář