Blog

  • Home
  • Mysore 2019
  • Mysore dne čtrnáctý aneb dopolední výlet a ukončený druhý týden cvičení

Mysore dne čtrnáctý aneb dopolední výlet a ukončený druhý týden cvičení

Včerejší návštěva se protáhla a my přijdeme domů až po desáté, což je na naše místní poměry hodně po večerce. Spát jdeme v jednu ráno. U Pratimy byla docela legrace. Tradičně jsme si nejdřív povídali všichni, kdy já jsem z jejího manžela lehce nervozní, protože nevím, co si s ním mám povídat. Debata o restauracích a místních zvycích byla ukončena tím, že mi Pratima šla ukazovat cviky s gumou na ramena a kyčle. Jsem dost nadšená a určitě to zařadím jak do své praxe tak na lekce. Ptala jsem se jí, kde se to naučila a vysvětlila mi, že k tomu “donutila” místní královnu fyziologie, ke které jsem také dřív chodila a na jejíž “rehabilitace” dosud se slzou v oku vzpomínám. Slzou bolesti, abych byla přesnější a doufám, že ač jí mám ráda, její návštěva letos nebude nutná. 

Jdeme vařit, tedy spíš Pratima jde opékat Dosi a já jí stojím za zadkem. Opět probíhá oblíbená hra – musíš jíst co nejvíc, protože jen tak bude Ind spokojený a já jsem hodně ráda, že vedle mě sedí Jirka a polovina mého jídla, která je mi naložená na talíř se v nestřeženém okamžiku přesouvá na ten Jirkův. Spokojení jsme oba. Já jsem to zvládla a Jirka se konečně “pořádně” najedl. Jídlo bylo skvělé, kvůli nám daleko méně pálivé a ani trochu mastné. Prý můžu chodit na jídlo k Pratimě. Když se na to moc netvářím, snaží se mě přesvědčit slovy, že si dokonce budu moct dát jen tolik, kolik budu chtít. S manželem se domlouváme, že Pratimě konečně zařídí pas a ona přijede na návštěvu. Jsem zvědavá, za kolik let a jestli vůbec se to stane. Po večeři ještě chvíli posedíme a dostaneme dárek k svatbě. Jirka tradiční indickou vestu, ve které určitě bude v Praze dělat spoustu parády a já moc hezké šaty, které jsou o tři čísla větší. Na každém rohu jsou tu švadleny, konkrétně spíš “švadleni”, protože ženskou jsem za šicím strojem ještě neviděla a tak si je nechám zmenšit.

Ráno se přemluvíme jet zařídit věci na trh a sehnat do Decathlonu gumy na cvičení. Já musím být po obědě zpátky, protože od tří opět cvičím a Jirka má dnes už volno. Trochu lituje, že má před sebou jen poslední den cvičení, ale těší se na svůj výlet. Přemýšlela jsem, kdy naposled jsme se dva týdny neviděli a vyšlo mi, že to bylo před téměř třemi lety tady v Indii, kdy on po dvou týdnech jel domů a já jsem ještě zůstávala. Zdá se mi to neuvěřitelné zvlášť vezmu-li v potaz to, že jsem si poslední půl rok šli doslova za zadkem a pořád jsem tady, živí a většinou v klidu. Já ty Vánoce vlastně ani slavit nemusím a taky je už několik let neslavím, protože tohle je něco, co stojí za oslavu každý den. 

Návštěvu trhu jsme zvládli překvapivě dobře. Už už jsem chtěla propadnout skepsi, že onoho tajemného prodejce esenciálních olejů, o které mne požádala kamarádka, nenajdu, když našel on mě. Měla jsem video s ním a podle toho ho měla najít. No…Ve spleti uliček, kde jediné co nacházím je úzkost, je to těžký úkol. V tom mne kdosi oslovil nevtíravou angličtinou a já při pozornějším pohledu zjistila, že je to kluk z videa. Paráda, kupuji si pár olejů i pro sebe a hned odpoledne jeden z nich vyzkouším. 

Před odpolední lekcí si kápnu dvě kapky na podložku a musím uznat, že se mi na ní podstatně lépe leží. Minimálně méně smrdí. Před odpolední praxí jsem si zvládla vypít jeden kokos a několikrát se napít kávy. Ještěže tak, protože včerejší večeři cítím stále. Dnes po tradičním rozhýbání je jedna pozice, ve které nám Vinay osobně asistuje. Jsem fascinovaná jeho přístupem a adjustmenty, které jsou tak jemné a přitom nesmírně efektivní, že jsem to u nikoho jiného neviděla. Moje pozice je třikrát most ze stoje, přikráčet rukama co nejblíž k nohám, položit ruce na předloktí, pokusit se chytit kotníky a zvednout hrudník nahoru. Něco o co bych se doma určitě nepokoušela, zvlášť ne po trailu. A světe div se. Po prvním opakování, ve které jsem lehce zpanikařila a začala se dusit to šlo víc než dobře. Za kotníky jsem se nechytila pevně ale rukama se jich dotkla, což s ohledem na praxi za poslední půl rok je věc nevídaná. Záda mě nebolí, ale po prvním opakování nastupuje známý teplý pocit v páteři a nástřel energie. Ptala jsem se Vinaye, zda se mám snažit nějak tyto vjemy klidnit a prý ne. Za týden by to mohlo přejít a tak počkám. 

Hodina a třičtvrtě utekly jako voda a jedeme se s Jirkou projít k jezeru. Vypadá dost unaveně a stěžuje si, že je to určitě tím, že necvičil. Já si užívám, že je mi docela dobře a nebolí mě vlastně nic. Hodinku se projdeme kolem jezera s několika sty dalšími lidmi a jdeme na večeři s Magali do naší oblíbené nejbližší restaurace. Nemusíme si už ani objednávat, protože si pokaždé dáváme to samé. Zeleninové kari s tofu a dnes jsme se rozšoupli a dali si špenát s brambory. Příjemně si popovídáme o nepochopitelných akcích francouzského prezidenta a shodneme se, že všude chleba o dvou kůrkách, i když na Milouše jen tak nikdo nemá. Při popisu jeho nedávných taškařic Magalí jen nevěřícně kroutí hlavou a je vidět, že nám moc nevěří. Ukážu jí několik fotografií a je vidět, že má pro Macrona nové pochopení. V devět se už nacházím ve svislé poloze a do jedné vzhůru určitě nevydržím. Jsem ráda, že jsem tady. 

Napsat komentář