Blog

Mysore den třináctý aneb chůze po čtyřech

Mé přání zůstalo pro dnešek nevyslyšeno. Přes bok pomalu spouštím nohy na zem a snažím se udělat několik kroků do koupelny. Nedá se říct, že by mě záda tak strašně bolela, ale jsou tuhá. Jakoby mi někdo přes noc do kříže nainstalovat titanovou destičku. “To povolí” uklidňuji se a po krátké meditaci, kterou jsem se rozhodla dělat ráno, protože večer nemám sílu, jdu na střechu udělat kávu. Mám tu společnost. Před pár dny se přistěhovala parta indů, kteří mají jedno společné. Čumí. Vím, že to nezní hezky, když to takhle povím, ale preferovala jsem čumící srnky, které byly alespoň neskutečně roztomilé. Indové roztomilí nejsou ani trochu a čumí ze všech stran, kam se pohnou. Připadám si tu trochu jako před obrazem Mony Lisy – nehledě na to kde jsem, většina na mě čumí. Není mi to příjemné ani trochu. Přiznávám, že pokud bych byla v zemi, kde by běhaly klony Dr. Strange a třeba Thora, asi bych si tolik nestěžovala, ale tohle je jedna z věcí, která mi tu vadí nejvíc. Nezlepšuje se to ani v čase a to dnes jsou na bílé holky zvyklí. Čumí ale stejně. 

Jsem u nich na návštěvě a tak to musím respektoval. Nasazuji alespoň svůj “právnický” výraz a tak se snaží čumět skrytě, což preferuji. Jeden z nich si bere činky a jde “cvičit.” Mám co dělat, abych se nesmála nahlas a zachraňuje mne až Jirka, protože to vypadá, že se smějeme spolu. Vidět indy cvičit je zážitek. Trhavé pohyby jakoby naznačených cviků a dech připomínající býka v posledním tažení. To toho dnes moc nenapíšu. Dopolední mrcasení na podložce mi v konečném efektu udělá dobře. Připadám si tak slabá. Chápu to. Pět měsíců chodím s batohem a následně po krátkém přeletu přes Prahu začnu cvičit čtyři hodiny denně s tím, že na odpolední praxi se na poslední půlrok zřetel příliš nebere. Co tak asi můžu čekat? Přesto si neskutečně vážím toho, že tu můžu být a mám prostor s praxí něco udělat. Každý den je inspirací, jak k mému vlastnímu cvičení a vnímání svého těla, tak k mé práci. 

Ke snídani/obědu si dáváme napůl omeletu a salát, protože víc nezvládnu. I tak se cítím zbytečně plná. Když se doploužíme na pokoj, usnu na hodinu jako mimino. Už dávno si polední spánek nevyčítám, protože to je to jediné, co mi dovolí jít cvičit i odpoledne. 

Na lekci jdu s tím, že to budu brát jen tak lehce a kdyžtak Vinayovi řeknu, že toho mám plné kecky. Záměr dobrý. Výsledek asi není těžké odhadnout. U pátého mostu ze stoje a chytání si kotníků je jasné, že se mi to moc nepovedlo. Mou snahu “to netahat” Vinay s úsměvem okomentoval slovy “you can go further, you know”. Bezva. Vím, ale myslela jsem, že to dnes nebudeme bušit. Přežila jsem a i se kupodivu můžu zvednou a odejít po svých. Utěšuji se tím, že zítra to nějak zvládnu a v neděli se ani jednou nezakloním.

Večer nás vyzvedne Pratima a jdeme k ní na návštěvu. Chce mi ukázat nějaké cviky na ramena s gumou a tak si asi rozšířím obzory. Pravé rameno mě zlobí, je trochu zablokované a hodně přeskakuje. Co můžu chtít po dvaceti letech na tenisovém kurtu s nulovou regenerací či strečinkem. Zítra cvičím jen já a odpoledne, takže dopoledne nás čeká nepříjemný úkol – dojet na trh. Potřebujeme koupit pár věcí, ale Devaraja market je trochu moje noční můra. Bordel, milion věcí a lidí. Čím jsem starší, tím více se tu vyhýbám jakýmkoliv akcím, které nejsou nezbytně nutné. Velká koncentrace lidí mě vyčerpává a vyhýbám se jí jak jen můžu. 

Indie mi, narozdíl třeba od Indonesie, prostě nevoní. Ať už jde o jídlo, které tu pro mě znamená ovoce a občas rýži nebo domácí ragi chleba nebo celkově věci a lidi. Vždy když přijedu celá se osypu, mám vyrážku na obličeji a fyzicky nejsem zrovna pastvou pro oči.  Nějak tu neladím a jen přemýšlím, proč se mi tu vlastně tak dobře cvičí. Možná je to právě tím rozporem. Tím, že si myslím, že fyzická praxe, má-li přinést něco víc než zvýšenou flexibilitu není jen radostná, není to vždycky zábava a ve spoustě faktorech je to velmi bolavé. Nějak místní prostředí tuhle cestu podporuje a mám pocit, že se tu uvolňuje mnoho věcí, které by třeba při cvičení u moře zůstaly skryté. Mám tu také prostor soustředit se jen na cvičení a studium, protože tu nejsou žádná vytržení, jako třeba surfování nebo koupání, pokud bych cvičila někde v Indonésii. Je tu pro mě mnohem jednodušší “uvnitřnit” se a nenechat se rozptylovat vším okolo. Proto sem jezdím. 

Napsat komentář