Blog

Mysore den sedmý aneb ego a zase to ego

Moje přání klidu zůstalo nevyslyšeno. Ačkoliv jsme šli spát už po desáté, usnout se mi nepodařilo. Po jedenácté začala tradiční diskotéka – hluk z vedlejšího domu a bouchání dveřmi. Když chvíli před dvanáctou začal někdo chodit po baráku a pískat si nevydržela jsem to, hodila na sebe šaty a vyběhla ven. Přemýšlela jsem zda budu diskutovat nebo spíš jasně oznámím…No…Nahoře jsem našla pískala, jak si o půlnoci věší prádlo. Začal mi horentně vysvětlovat, že si věší jen své prádlo a určitě mi nic nebere. Chtěla bych ho vidět ve svých legínách nebo spíš asi nechtěla. Otáži se ho, zda mu připadá normální, chodit po baráku kde je slyšet každý pohyb a hvízdat si. Myslí si snad, že je v pohodě mlátit dveřmi, když tu jsou lidi kteří mají ráno praxi a odpoledne druhou a jaksi by rádi nebyli o půlnoci vzhůru, což se díky tomu bordelu nedaří? Začíná se omlouvat. Super, není agresivní, nebudu se muset prát. Odpovídal takže to vypadá, že rozuměl. Kývání tu totiž znamená všechno možné, ale většinou se nic následně nestane. 

Výsledkem noční rozpravy bylo to, že s dveřmi začal mlátit někdo jiný, ale nikdo už alespoň nehvízdal. V půl jedné usínám a nechci vidět ráno.  To podle očekávání není nic moc a je mi jasné, že to musím rozhýbat. Po třech dnech uvolňování je čas na první sérii. Trochu ji modifikuji a proskakuji jen každou pozici, ale stejně. Připadám si tak slabá a neohebná. Před trailem jsem bez problémů, až na založení lotosu v Pincha mayurásana byla schopná odcvičit pravidelně celou sérii a teď? Všechno mě bolí a nemám žádnou sílu. Toto uvědomění mě vůbec netěší, i když vím, že je to jedno. Trail je daleko a já jsem v rozkladu. Je to o to těžší, že jsem tímhle již jednou procházela a teď jsem starší a všechno bolí daleko víc. Je to ale přesně tak jak má, vím to, ale mám-li být upřímná, je to těžké.

Napadá mne, proč mám pořád tendenci se zamotávat do pokročilých věcí, proč mi nestačí si prostě stoupnout a dýchat a užít si jednoduchost? Taky mě to baví, ale ta touha tam pořád je. Ego a nic jiného. Zdejší praxe, hlavně ta odpolední, probíhá trochu jinak a každého pokročilého ashtangistu bych pozvala na měsíc sem. Žádná pokročilá série, ale pěkně základ, dlouhá výdrž a deset opakování. To člověk trochu povolí, minimálně se svou touhou dělat všechno co nejlépe a na 100%. Může, ale tak dva dni.

Po praxi jdeme na snídani domů. Ani jeden z nás nemá náladu jít mezi lidi a tak si dáme avokádo a nějaké ovoce na terase. Jdu chvíli pracovat a pak usnu. Jsem úplně vyřízená, ale když se za hodinu probudím, je mi daleko hůř. Mám dvacet minut se dát dohromady a tak jediná pomoc je studená sprcha a je čas běžet na další dávku záklonů. Dnes jsme trochu přitvrdili a přišli ásany s nohou za hlavou. Opět se slzou v oku vzpomínám, jak to dřív nebyl takový problém a teď tam noha nedrží ani omylem. Co můžu chtít, když ušly 4300km za posledních pět měsíců, ale stejně. Snažím se to nechat být a dýchám. Stejně vím, že o tomhle je tento pobyt. Nechat to být. Nevěřila bych, že po tom všem to bude tak těžké. Jako pozitivní skutečnost beru to, že to nervu na 150%. Když cítím, že to stačí, odpočinu si, což je věc, kterou jsem nikdy dřív nedělala. Možná mě to odsune z některých ásan nebo to bude trvat delší dobu, ale jaksi mi už nestojí za to se tu zlámat a celý pobyt protrpět. Asi je to věkem, ale konečně si dovolím si cvičení užít a ne se s jeho pomocí zdunit do polobezvědomí. Možná jsem jen stará, ale když vidím ostatní členy skupiny, říkám si, že tohle tempo nemůžou vydržet. Uvidíme. Trochu mi udělalo radost, když jsem se dozvěděla, že tato skupina je pokročila, protože jsem si myslela, že my jsme začátečníci a pokročilá je skupina, která začíná po nás. Když si dnes několik slečen dalo nohu za hlavu a stouplo si do perfekní Durvásany, lehce mne zamrazilo při pomyšlení, co dělají ti pokročilí. Vědomí, že to jsme my mi značně uleviloJ

Večer jdeme na večeři s Magali, francouzskou, která cvičí ashtangu se Sharathem a já s potěšením zjišťuji, že jsou i milí, nezanícení a normální ashtangisti.  V zen garden, kterou máme za rohem si dáme indické jídlo uzpůsobené našim schopnostem. Poprvé mám palak paneer, který je veganský s tofu a nepálí mě pusa. V českém překladu špenát s rýží a tofu. Jirka má zeleninové curry, které je ještě o kousek lepší než moje večeře. Tady asi budeme k vidění často. K mému nemilému překvapení se dva další pokoje na našem patře obsadili mladými indy. Na manželské posteli leželi tři…Uklidňuji se tím, že jsou tu maximálně na víkend a pokud budou po desáté hlučet a mlátit s dveřmi, nebudu tak milá a zdvořilá jako včera v noci. Zítra máme ráno volno a mě čeká jen lekce odpoledne následovaná nedělním odpočinkem. Po hlášených a nikdy nenaplněných deštích už dvě hodiny leje jako z konve a pršet má celý víkend. 

Napsat komentář