Blog

Mysore den sedmnáctý aneb Jirky odjezd

Vzbudí mě třísknutí dveří a dojde mi trpělivost. S úplnou jistotou vím, že je to hvízdal a vře ve mě vztek. Vstanu a jdu udělat kávu. Přijde Jirka taky notně otrávený. Přiběhne hvízdal, dá něco do ledničky a utíká pryč. Že by tušil? V kuchyni je neskutečný bordel a mě nepřestává fascinovat, jaká jsou indové prasata. Nechci generalizovat a jistě se najdou i slušní lidé, pokud třeba žijí v zahraničí, ale ty co nevytáhli paty z Indie zůstali na vývojové lince zvířecích prapředků. Proč by si po sobě umyli hrneček, když “přece přijde uklízečka” a co na tom, že dorazí až odpoledne a tudíž je tu bordel a člověk si nemá v čem uvařit vodu. 

Za pár minut se objeví Hvízdal a já to nevydržím. Jirka začne a já se přidám. Slušně se zeptám, zda to myslí vážně a zda mu to přijde normální neustále mlátit dveřmi. Kašlání i dokážu pochopit, pokud je nemocný, ale připadá mi, jakoby s námi bydlel v pokoji a to mi nepřijde ani trochu v pohodě. “Sure, sure” odpovídá a dívá se do země. Hvízdal je typem inda, který přímo nesnáší, říká -li mu něco ženská, zvlášť je-li to něco ve smyslu co má dělat nebo nedělat. Je mi to úplně jedno, nesnáší mne tak jako tak. Nedávno se podivoval nad tím, že Jirka myl nádobí a snažil se mu vysvětlit, ať to nedělá, když přeci přijde ta uklízečka. Netuším, zda tím nemyslel mně…Ptal se také, co jsem za znamení, že určitě lev, tak jsem mu odpověděla, že jsme oba raci a partneři, kteří nemají rozdělená pravidla, ale jednou něco udělá jeden a podruhé ten druhý, což oba považujeme za normální. Pak mi prozradil, že je beran a všechno do sebe zapadlo. Ind s tímto nastavením si o sobě myslí, že je bůh a pupek světa a to jaksi nejde dohromady s mým nastavením. Oni mne nesnáší a já se jim většinou směju. No kamarádi asi nebudeme. Absolutně si nedovedu představit mít něco takového doma a opět děkuji tam nahoru, že jsem se nenarodila v Indii. Možná by mě ukamenovali. 

Poslední Jirky lekce uteče rychle a já si uvědomuji, že je daleko zábavnější cvičit ve dvou. Je to vtipné, byla jsem zvyklá sem jezdit sama, Jirka za mnou dvakrát přijel, ale po trailu jsme nějak víc sehraní. I na něm je vidět, že by tu jedna jeho část nejraději zůstala a cvičila ještě dva týdny. Do Arunachaly se však už těšil dlouho a je-li ta možnost, jak říká, pojede. Jistí si tím ale nejsme ani jeden. 

Polední klid se dnes nekoná, Jirka balí a já se mu v rámci možností snažím nepřekážet. Je mi to líto, ale vím, že je to jen chvilkový pocit. Jak říká Jirka “přijde zajda”, podle zajíčka revolucionáře z filmu Secret life of pets. Jakmile se zavřou za Jirkou dveře najíždím do svého single módu, ale tentokrát to nebude tak jednoduché. Pamatuji si, když jsem byla před lety na Vipassaně já, znali jsme se s Jirkou ani ne dva týdny, poté, co jsme spolu strávili Silvestra na Bali. On pak odjel a já pokračovala ve své Krasojízdě “stěhuji se do Austrálie, ale skončím v Indii”, což jsem tenkrát ještě nevěděla. Za můj desetidenní pobyt na Jávě v centru Vipassany, mi každý den poslal fotku, něco napsal nebo natočil. Hrozně mě to dojalo, když jsem si po skončení všechno přečetla, protože tohle pro mě nikdo předtím neudělal. Myslím tím “něco úplně normálního.” Tak to minimum, co můžu udělat já, je to samé i pro něj. Chtěl jet sám, co já naprosto chápu a myslím, že je to dobře, ale Arunachalu mu stejně malinko závidím. Jen teoreticky samozřejmě. 

Na odpolední praxi se mi vůbec, ale vůbec nechce. Mám pocit, že pokud se jen jednou hluboce zakloním, rozbrečím se jako malé dítě a nepůjde to zastavit. Jakoby to Vinay cítil, protože dnes jsou záklony jen velmi mírné a soustředíme se na otevírání kyčlí a nohy za hlavou. Tak uloženého je toho tam taky hodně, ale na konci se cítím podstatně lépe a lehčeji. Jirka mne vyzvedne, jdeme si dát kokos a koupit mu kilo banánů na cestu. 

Když mu mávám na rozloučenou před ubytováním, zdá se, že jede pryč minimálně na rok, ačkoliv se příští neděli sejdeme v Banglore. Večer se mě Magali ptala, zda si myslím, že to Jirka zvládne. Vůbec o tom nepochybuji. 

V jedenáct třísknou dveře, ale pouze jednou, což považuji za obrovský úspěch. Jakoby i Hvízdal věděl, že dnes byl náročný den a není třeba rozdmýchávat další zbytečné emoce. 

Napsat komentář