Blog

  • Home
  • Mysore 2019
  • Mysore den osmý a devátý aneb síla záklonů a veselý večer

Mysore den osmý a devátý aneb síla záklonů a veselý večer

Večer byl opět ve znamení hluku a vysvětlování skupině indů, co je to klika, jak se používá a že na pokoji kouří jen to největší prase. No… To “yes ma’am” a vrtění hlavou ze strany na stranu mi opravdu nechybělo. Říkám si, jestli třeba poslední osvícenost neodešla s Maharišim a pak na Indii a selský rozum padla temná noc duše. Dělám si legraci, ale musím říct, že tohle je zkouška trpělivosti par excellence.

Ráno jsem od šesti vzhůru a tak si jdu číst svou novou knížku nahoru na střechu, kde je i společná kuchyně. Tentokrát se držím a knížek jsem si koupila jen sedm a to stačí. Pár jsem jich i vezla s sebou a jsem zvědavá, jak je všechny odvezu, když Jirka jede na Vipassanu o dva týdny přede mnou a nechá mi tu i svoje věci. V deset přijde i Jirka a zjistíme, že jít na procházku k jezeru je pozdě, protože má otevřeno jen do deseti a pak znovu večer. Jak později zjistíme, je to z důvodu omezení sebevražd, protože, jak nám Pratima vysvětlila, lidi se chodili utopit. Nedovedu si představit horší variantu sebevraždy, protože voda v jezeře je tak strašidelná, že bych do ní nevlezla ani za nic. Představa smrti ponořením se do zelené, neprůhledné vody s očekáváním, že které strany připlave první krokodýl, se řadí k těm nejhorším. Jiný kraj, jiný mrav.

Jdeme tedy jen do parku, kde alespoň na chvíli vystoupíme z okolního ruchu, na který dnes ani jeden z nás nemá náladu. Ta v týmu dnes není dobrá. Já jsem “od rána na ránu” a není se mnou moc rozumná řeč. Díky intenzivnímu zaklánění jdou ven i ty věci, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou dávno pryč. Pěkně nastavené zpětné zrcadlo toho, jak se věci ve skutečnosti mají. Beru zpět myšlenku, že chození v kopcích připomíná intenzivní praxi v Indii. Možná tak v náznaku, protože tohle je úplně jiný level. Připadám si, jako bych tu byla prvně. Sice vím, proč se to děje a že emoce musí ven, ale jejich intenzita mě dost překvapila. Tentokrát mě nebolí tělo, ale o to víc všechno ostatní. Snažím se z toho radovat, ale výsledek je spíš opačný.

Pocity sebelítosti a sebenenávisti neberou konce. Lituji Jirku, ale on ví, že na něj to čeká taky a tak mi nic nevyčítá a snaží se mi pomoct nebo alespoň to nedělat ještě horší. Největší záchranou je půl třetí odpoledne, kdy si balím podložku a jdu na odpolední lekci. U Vinaye cvičíme šest dní v týdnu. Nechce se mi, ale vím, že to jediné může pomoct. Vinay si dnes připravil pomyslný hřebíček do rakve mojí emoční diskotéky. Po šesti pozdravech a lehkém rozcvičení přichází více než hodinový program v podobě bhujangásan a jejich variací, velbloudé, laghu vajrásan, holubů a kapotasán. U čtvrté si nejsem jistá, jestli se mám vůbec někam pouštět, protože nechci být první adept, který se sesype na podložce a začne brečet nad svou minulostí. Vinay to samozřejmě vidí, usměje se a řekne “again.” Tak jo. Fyzicky mi nic není, bedra jsou v pořádku, ale mám pocit, že nebudu dva týdny spát, protože mi někdo stříknul adrenalin přímo do míchy. 

Po cestě vyzvedávám Jirku, který po masáži vypadá příjemně uvolněně a snažím se mu jeho vyrelaxovaný stav nezkazit. Jen co za mnou zaklapnou dveře pokoje začnu brečet, v čemž pokračuji další dvě hodiny. Tentokrát vyběhnou ven jasná slova a označení všeho, co nemám zpracované, ačkoliv jsem byla přesvědčená o opaku. Křivdy z minulosti, nepochopení a já se nestačím divit, co všechno si s sebou stále nosím. Jestli se tohle děje po prvním týdnu, nevím co tady budu dělat po zbytek měsíce. 

Když se uklidním jdeme na večeří do Zen garden, kterou máme za domem a kde vaří jídlo pro lidi bez chuti, minimálně podle indických měřítek. Podle těch našich může člověk cítit chuť zeleniny bez toho, aby ho další hodinu pálila pusa. Večer je na programu odpočinkový film a vypnutí. Téměř by se záměr zdařil, kdyby se vedle nás, po včerejší skupině mladých Indů nenastěhovat manželský pár, který si v jedenáct začal pouštět nahlas hudbu a kouřit. Opakuje se stejný scénář z předešlého dne, kdy nejdřív jde Jirka vysvětlovat, že opravdu nechceme v noci poslouchat indi hudbu a pak voláme na recepci, ať jim jdou vysvětlit, že na pokoji se nekouří. Stále doufám, že jednou přijde noc v klidu.

Ráno vstaneme v osm a jedeme rovnou k jezeru. Za poslední tři roky se jeho okolí zlepšilo. Dalo by se říci, že je tu i čisto a dokonce jsou místy vysázené okrasné květiny a keře. Jako daň za vylepšení je i poměrně větší počet lidí, ale vidět indy oblečené v oblekových kalhotách, jak se snaží “běhat” je velký zážitek. Míjíme několik skupinek cvičenců a já si říkám, jak dlouho bude trvat, než se, při jejich švihovém způsobu dělání čehokoliv, zraní. Přemýšlíme, zda je nějaký sport, kromě sezení, který indové dělají a vychází nám jediný: kriket. Projdeme si dvě kolečka kolem jezera, což je příjemných osm kilometrů a jdeme domů na snídani. Dnes jdu na masáž já a po dvou kolech žolíků, které občas nutím Jirku se mnou hrát, vyrážím samozřejmě pozdě. Na masáži jsem byla naposledy na Bali před pěti lety. Trochu se bojím, mám s masážemi problém ten, že když si s dotyčným úplně nesedneme, masáž se neděje. Naštěstí mne přivítá milá slečna a celá procedura je velmi příjemná. Jdu domů v tak povznesené náladě, že si až na pokoji uvědomím, že jsem tam nechala náušnice. Snad tam na mne počkají do zítra.

Večer jdeme s Pratimou na večeři do jedné z jejich restaurací. Valala je ta nejnovější a je vedle Nalpaku, což je také restaurace Pratimy manžela. Na otázku, proč si otevřeli ještě jednu restauraci vedle té, které už mají, je mi odpovědí zakývání hlavy ze strany na stranu a oči v sloup. Bezva, názor máme dost podobný. Není tu moc lidí a už u vchodu se nám všichni klaní. Je legrace jít s Pratimou do nějakého z jejich podniků, protože všichni jsou na značkách a můžou se přetrhnout. Ještě vtipnější je pozorovat, že povely, které personál dostává jsou něco jako vojenské rozkazy, ačkoliv je Pratima úplně v klidu. Proto je velmi jednoduché zaměnit normální indickou konverzaci za hádku největšího kalibru. Oni se ale nehádají, jen na sebe křičí a tváří se jak před útokem. Pokud jsem si stěžovala, že v Praze se nikdo neusmívá a všichni jsou nasr…., byl výlet do Indie dobrým krokem. Opět si budu vážit miloučké české povahy, Prahy, kde nejsou skoro žádní lidé a je tam čistý vzduch. 

Po příchodu na pokoj zjistíme, že se opět žádný úklid nekonal. Budeme muset mít s vedoucím vážnou debatu. Zjistila jsem, že kouření uvnitř v budově je nově nelegální a tak si asi budeme muset popovídat jako dospělí, protože nehodlá strávit zbytek svého pobytu řešením, zda opět je nebo není kouř v pokojí či si nepouští o půlnoci rádio na plné koule. 

Napsat komentář