Blog

  • Home
  • Mysore 2019
  • Mysore den jedenáctý aneb diskotéka emocí, část druhá

Mysore den jedenáctý aneb diskotéka emocí, část druhá

Včerejší odpolední volno uteklo dříve než začalo. Měla jsem v plánu trochu pracovat a číst si jednu z knížek, které jsem si koupila a trochu popřemýšlet, jak bych mohla inovovat své lekce. Toto přání mi vydrželo přesně hodinu, než na terasu, kde jsem seděla přišel pán, který si pořád něco fotil. Starší, evropsky oblečený Ind se se mnou začal bavit a během chvíle z něj vypadlo, že… Je indický doktor, vynalezl lék na HIV, který mu sebrali a je tajný, vynalezl spoustu jiných kůr na nemoci, které nikdo nechce a momentálně se zajímá o solární systém a má fotky lepší než NASA. Po celou dobu obsáhlé konverzace jsem se nemohla rozhodnout, jestli je šílený nebo na tom něco je. V jednom jsme se shodli. Na co jezdit na Mars, když je bída na zemi. Vysvobodil mě až Jirka, který přišel z lekce a řekl, že má hlad. Opravdu velmi zvláštní setkání. 

Večer jsem usnula u nedokoukaného filmu a opětovně mě budil komár, kterého se Jirkovi nakonec podařilo zabít. Ve tři ráno místo toho začal pískat a povídat neopravený výtah a tak bylo o zábavu opět postaráno. Ráno jsem si přivstala, abych udělala práci, která mi přistála v mail a když jsem se usadila, zjistila jsem, že mám vybitý počítač. Beru to tak, že pracovat nemám. 

Ranní praxe byla fajn. Momentálně cvičím takový mix založený na první a druhé sérii, kam jsem si vložila inverty a věci na uvolňování kyčlí a třísel. Pratima mě nechává si cvičení poskládat a jen mi tu a tam dá nějaké doporučení či mě více či méně ráda na mé prosby zatlačí. Po včerejším odlehčeném dni mám hrozný hlad. Jdeme tedy na jídlo a následně rušíme půlku objednávky. Ono to s tím hladem není tak hrozné. Zvláštní, jak to tady funguje. Hlavně se nemůžu moc najíst, jinak odpoledne u Vinaye nechám svůj oběd na podložce a to bych opravdu nechtěla. 

Zvládnu udělat co potřebuji a po půl třetí běžím na lekci. Jsem zvědavá, co po včerejším volnu Vinay vymyslí. Úvod máme vždy stejný – pozdravy a rozhýbání ve stoje a pak rovnou na břicho na sérii Bhujangásan. Ty jsou dnes následovány vším možným – přetáčení v Dhanurásánách, Éka páda rájakatotásany, atd. Při rozhýbávání ve velbloudech se ptám Vinaye, zda si myslí, že je lepší mít v pozici uvolněné hýždě a držet ji za pomoci Mula bandhy a břišní stěny nebo doporučuje kontrakci hýžďových svalů. Jeho odpověď mě překvapí: “pokud se hýždě zaktivují, nech je. Nech všechno volné a jdi do pozice za pomocí dechu. Dech ji řídí a vede.” To jsem vlastně nikdy neslyšela, a tak to udělám. Odměnou mi je asi nejuvolněnější velbloub, ve kterém jsem kdy setrvala. S touto radou se řídím i po zbytek hodiny a nestačím se divit, jak se praxe mění. Tělo si dělá, co potřebuje a jen si dávám pozor, abych to nepřetáhla. Tím, jak vlastně nic vědomě nezapojuji mi přijde, že jdu tam kam mám. Je mi jasné, že tohle asi nejde dělat od začátku praxe, ale když je tělo již nějak uvolněné a zmobilizované, v tu chvíli přinese tento postup nový rozměr. Budu ho nadále testovat.

Necelých deset minut před koncem lekce se již těším na závěrečné předklony a Savásanu. Místo toho se však ozvě – třikrát most se zvednutou nohou. To je můj pomyslný hřebíček do rakve. Záda mě nebolí, ale mám pocit, jako by mi do páteře někdo od kostrče foukal plamenometem. Hoří a to hodně. Mosty nějak zvládnu, ale i po cestě domů si připadám, jak když v mé míše koluje čistý adrenalin. Dám si kokosovou vodu, nakoupím nějaké ovoce a zeleninu a mám v plánu si v klidu na pokoji sednout. Chvíli poté, co zavřu dveře, to zase začne. Intenzivní neklid a pocit netrpělivosti. Záchvaty vzteku a toho, že vyběhnu z kůže. To znám, ale myslela jsem si, že to stačilo minulý týden. Očividně ne a tak se rozhoduji, zda je lepší do něčeho praštit nebo začit brečet. Chvíli dělám tak nějak obojí, protože ani brečet nejsem schopná. Místo toho si na půl hodiny sednu, zhasnu a snažím se to rozdýchat a zjistit odkud to vše chodí. Tak nějak tuším, ale zároveň také to, že tohle se nepustí za jedno pozaklánění. 

Sedět a dýchat není moc příjemné, ale alespoň trochu to pomůže. Jsem tak nastartovaná, že mít tu boty na běhání, doběhu do Banglore. Tohle jsem měla dělat na PCT a možná bych o dva měsíce zrychlila, giardii navzdory. Po letech a tisících kilometrech na bruslích a kole ale vím, že tomuhle neuteču. Pomalu a trpělivě je jediná cesta, pro mě ta nejtěžší.

Když dojdeme vedle na večeři už zavírají a tak jdeme do Depth’n’green na Thali, které jsme v poledne zrušili. Protože jsme téměř poslední zákazníci, dostaneme asi všechno co zbylo a i Jirka dnes vypadá, že se najedl. Když to doma dorazí čokoládovým koláčkem zdá se být docela spokojeným. Noví nájemníci jsou hluční a ještě po jedenácté hraje hudba a řev se mramorovými chodbami rozléhá jedna radost. Než jít uklidnit čtyři nepříliš sympatické postarší indy, nasadím si špunty do uší a jdu spát.

Napsat komentář