Blog

Mysore den dvacátýtřetí aneb jehla v kupce sena

V pět ráno mne vzbudí známý chanting z nedalekého chrámu. Děkuji špuntům za další dvě hodiny spánku. Skoulím se z postele a je mi jasné, že dnes bez brufenu nikam nedojdu. Břicho mě bolí a chce se mi zvracet. Kdo vymyslel tuhle funkci ženského těla si buď musel dělat srandu nebo byl v podroušeném stavu. Jakoby nestačili hormony, emocionální diskotéka a bylo nutné tři dni v měsíci chodit po čtyřech. Cvičení mi nezabírá nebo by to možná bez něj bylo ještě horší, což jsem vlastně měla příležitost vidět na trailu, kdy jsem se bolestí nemohla ani postavit. 

Jdu to zkusit rozhýbat a jsem rozhodnutá odpoledne podřídit svému momentálnímu stavu. Dneska je to za trest, nicméně po lekce je mi lépe. Jóga není o ásanách, ačkoliv jsou její nedílnou, dnes bohužel jedinou součástí. Jsou lékem pro tělo a s ním spojenou mysl a ukazují člověku, že všechny neduhy jsou s tělem dřív nebo později spojené. Není nutné, ani ideální si vytrvale strkat nohy někam a věnovat tomu většinu svého času, ale stejným problémem je necvičit vůbec. Od určitého stupně i ásany přestávají být pro tělo dobré a to přestaneme-li respektovat jeho momentální stav nebo svoje dané limity. Pokud bych se dnes snažila předvést svou “standartní” praxi, neodejdu po svých. Ubrala jsem, zaměřila se na jiné aspekty, tedy hlavně dech a upravila jsem sekvenci svým momentálním možnostem a … je mi určitě líp než kdybych necvičila vůbec. Myslím, že jedním z problémů je, že spousta lidí, kteří tzv. “Učí jógu” (nemám tohle spojení moc ráda) přestanou cvičit. Mají pocit, “že už ví” a potřebují se věnovat “jiným, důležitějším věcem.” Vůbec nechci polemizovat o tom, že to o ásanách je nebo není, ale myslím, že je to docela zábavná hra naší mysli. Ono to totiž trochu bolí pořád, nehledě na to, jak je naše tělo flexibilní. Bolí to minimálně naší mysl, když se nám zrovna nechce a je hrozně jednoduché si říct “to už umím, proč bych to dělal” a led mezi pravdou a namlouváním si pravdy je velmi tenký. Učit něco, co sám nedělám mi připadá trochu nešťastné.

U kokosového stánku se potkám s klukem, který už dva týdny také cvičí s Pratimou. Zapovídáme se a náš rozhovor mi zlepší den. Je to ind, což mne samo o sobě překvapí, protože jeho gentlemanské chování tomu určitě nenapovídá. Dobře vypadá, ještě lépe vystupuje. S.pracuje v IT, žil v New Yorku, vyměnil indické občanství za americké a momentálně žije s manželkou v Helsinkách. Také původně praktikoval u Bharata a shodneme se naprosto ve všem. V názoru na Bharata i na podmínky v jižní Indii. Každý rok jezdí na Vánoce za rodiči, kteří se sem přestěhovali z Bombaje. Vypráví mi, jak ještě loni soused vysvětlovat jeho otci, že jeho syn je nízká kasta, protože nosí kraťasy a letos toho stejného souseda potkal…v kraťasech. Trochu si postěžuji, že “čumění” mi tu brání letos kamkoliv chodit, protože jsem si myslela, že by se to za ty léta mohlo trochu zlepšit. Uklidní mě, že na něj “čumí taky” a prvních pár dní v Mysore je vždycky úplně vytočený a vzteklý ohledně chování lidí než si zvykne. Mé historky s Hvízdalem, který se mimochodem odstěhoval, ho pobaví a říká, že je dobře, že někdo řekne narovinu, co si myslí, protože to je ta poslední věc, která se zde nosí. Možná Indie není úplně ztracená a za deset, padesát nebo sto let se i zde lidi začnou chovat civilizovaně. Vůbec tím nechci říct, že u nás je vše skvělé a poevropštit je jediná cesta. Určitě se máme i my co naučit tady a není to jen uvědomění toho, jak se u nás máme krásně. Rigidní smýšlení a kastovní systém jsou však věci, které by v jednadvacátém století mohly poněkud zjemnit. Myslím, že by se Indii ulevilo.

Jít nebo nejít? Tak zní odpolední dilema a jeho řešení je nasnadě. Ač nerada, tak jdu. Vstát můžu, chodit taky a to že jsem unavená není výmluva. Dnes děláme pouze jednoduché věci, takže je mi opět lépe, i když mě to vůbec nebaví. Hra hlavy pracuje v plné parádě, ale i o tom praxe je. Někdy je nutné jí jen přežít. Naše schůzka s Pratimou odpadla. Synkovi pořád není dobře a má si dát ještě týden klid. Dengue skutečně trvá minimálně dva týdny a Pratima musela odložit i svůj odjezd za rodiči o další týden. 

Nejsem schopná ničeho, bolí mne břicho a jsem unavená. Opět se začtu a když se podívám na hodinky je půlnoc. Ten čas tak letí, když se člověk “dobře baví.”

Napsat komentář