Blog

Mysore den dvacátýsedmý aneb je čas je jet domů

Podaří se mi spát trochu déle než včera, ale stejně se budím a hledám štěnice. Nemůžu se dočkat svojí postele. Raději bych se přestěhovala natrvalo do stanu, než být tady. Beru to jako jógovou lekci s tím, že se nad to musím povznést a alespoň mě není líto, že jedu domů. Stačilo. Představa dalších dvou měsíců v tomhle baráku obklopená místními mi nahání husí kůži. Cvičení bylo fajn, během měsíce jsem se dostala do skoro stejné formy jako před trailem, ale stačilo. Je čas začít dělat něco užitečného a nebýt obklopen idioty. Má-li člověk v Praze pocit, že jsou lidi mimo, doporučuji strávit pár týdnů v jižní Indii. Ne pouze cestovat, ale mít zde i povinnosti a něco řešit. Člověk si pak začne vážit milé a rozkošné české nátury. 

Poslední ranní praxe je skvělá a šílená únava odešla se štěnicemi. Ne, že bych to někam galakticky posunula, ale cvičí se mi příjemně, hlava je vypnutá a pozicemi se vlastně vůbec nezabývám. Při své několikáté návštěvě zde, kdy dříve jsem sem jezdila minimálně na čtvrt roku, však cítím, že měsíc bohatě stačí a nepotřebuji “do toho bušit” dvakrát denně několik měsíců. 

Jdeme se Sudhirem na kokos a kávu a opět se zapovídáme. Ve dvanáct musím běžet, abych si stihla dát alespoň něco malého. Jíst cokoliv méně než tři hodiny před odpoledními záklony je téměř jasná žádost o to se pozvracet. Udělám si zeleninu s tofu a jdu si pustit film. Po posledních několika dnech si to zasloužím. 

Cestou na předposlední lekci s Vinayem koukám kolem sebe. Za desetiminutovou cestu potkám čtyři kozy, víc než deset psů, tři krávy, malého koně a nespočet čumilů. Preferuji na ulici potkávat pouze zvířata, protože ta se alespoň tváří příjemně. I odpolední cvičení je skvělé. Mile mne překvapí, že jsem schopná se dostat do pozic s nohou za hlavou mnohem snadněji než dříve a dokonce tam držím. Nechce se mi umřít ani brečet a dokonce ve mně nebublají záchvaty vzteku. Hýbu se a dýchám a praxe mě opět baví. This too will pass je má oblíbená věta z Vipassany a nemůžu se dočkat, co bude Jirka vyprávět. Upřímně doufám, že neřešil ani štěnice, ani idioty a užil si to.

Jdu zařídit poslední nákup věcí, které jsem slíbila přivézt v ayurvédské lékárně, dám si kokos a jdu domů. Psala jsem managerovi jak to vypadá s naší domluvou a odpověď, která mi pípla v telefonu mne lehce nadzvedla. Nabídl mi slevu 2500 rupií s tím, že mi je může dát v pondělí, když už tu nejsem. Slušně jsem se otázala, zda to myslí vážně, vezmu-li v potaz mimo jiné to, že odjíždím o dva dni dříve a ubytování je stejně zaplacené. Vyměnili jsme si několik zpráv bez valného výsledku. Čekal na mě společně se svým retardovaným kamarádem, který si fotí bohy a našel lék na všechny nemoci, AIDS počínaje a rakovinou konče. Posadila jsem se, abych se dozvěděla, že neví, co čekám, protože jsem si štěnice jsem si s velkou pravděpodobností přinesla sama. Zůstávám podezřele v klidu, což mě na jednu stranu těší, ale zároveň si uvědomuji, že si to vůbec nezaslouží. Retard začne vysvětlovat, že štěnice jsou všude a lidé, co dělají jógu nejsou moc čistí s tím, že nemyslí mě. Místo, abych na něj začala křičet, že je špinavý ind co si nevidí na špičku vlastního nosu a žije v iluzi, ho ignoruji. 

S naprostým klidem se zeptám, zda to myslí vážně a nepřipadá mu to ani trochu hloupé. Na mé argumenty, že štěnice tu byly přede mnou, chudák Magalí, která původně bydlela vedle nás se také stěhovala. V tomto pokoji, kde byly původně, se indové střídali jak na běžícím páse. Sagar čumí a nemá na to co říct, protože na to nic říct nejde. Svůj proslov zakončím tím, že jsem velmi zklamaná, protože o peníze vůbec nejde. O co jde je přístup a ten je strašidelný. Hrají si na exkluzivní ubytování a takto si exkluzivní služby nepředstavuji. Nic nechci, ale napíšu recenzi všude kde můžu. Smutně kouká a říká, že je to mé právo. Jsem tak otrávená, že bych zpět nic nechtěla. Pozitivní věc je, že se poprvé těším domů. Píši Sumeetovi, u kterého jsme měli bydlet původně. Opakovaně se omlouvá a slibuje, že příští rok se o nás postará a já doufám, že tohle bylo naposled, kdy jsem v Indii hledala ubytování.

Jako velký pokrok vidím to, že nejsem vytočená ani necítím žádné negativní emoce. Pokud mi tato návštěva měla přinést takový klid tak za to určitě stála. Sedíme s Magalí na střeše a notujeme si, že je dobře, že jedeme domu. Za naše přátelství může původní zrušené ubytování a náhoda, díky které jsme se potkali v restauraci. V tom tkví kouzlo nejen Indie. Nebyla by se jedna věc pokazila, druhá báječná by nepřišla. Klišé o poloprázdné sklenici je více než pravdivé. Přesně o tom, jsme se bavili ráno se Sudhirem. Člověka to (nejen) tady může milionkrát vytočit, rozčílit, vidí jen negativa a pak najednou ..bum… a rozhostí se klid a mír. Přesně to právě cítím. Všechno je jak má, štenicím, idiotům a indickým barbarům navzdory. 

Napsat komentář