Blog

Mysore den dvacátý devátý, den poslední

V půl dvanácté mi pípne zpráva od Magalí společně s fotkou rozmáčklé štěnice. Přesně ta věc, kterou si člověk přeje vidět před spaním. Je zřejmé, že “pečlivá” deratizace příliš nezabírá. Kolegiálně pozvu Magalí k sobě, protože i při podrobném prozkoumání pokoje a rozmontování postele jsem nenašla nic podezřelého. Asi holky bydlí jen v prvním patře a do schodů se jim nechce. Magalí jede před půl třetí na letiště a tak s ní zůstanu vzhůru, čímž přemůžu jakékoliv náznaky spánku. Ve tři na sílu zavřu knížku a přinutím se alespoň chvíli spát. Utěšuji se tím, že můžu spát klidně do desíti, když u Akhilanky mám být až v jedenáct.

Jakobych někdy byla schopná spát do desíti. Před půl osmou jsem vzhůru a vzdávám to. Vyspím se…někdy jindy. Jdu si uvařit kávu, připravím se věci na doma do práce a dám si desátou ledovou sprchu v posledních čtyřech dnech. Není-li slunce, není teplá voda, která je závislá na solárních panelech na střeše. Trail mne připravil a já se v duchu směji tomuhle “luxusnímu” ubytování. To se letos opravdu nepovedlo. 

Chtěla jsem alespoň trochu sbalit, ale než se rozkoukám je jedenáct a běžím i s mísami za Akhilankou. Zopakujeme si již probrané a domluvíme, jak bude naše nahrávání probíhat. Ptá se mě, jak se řekne česky “relax” a naše “uvolněte” ho lehce zmate. Domluvíme si signál pro to, kdy má hrát, nasadím si sluchátka a začneme nahrávat. Improvizuji a za dvacet minut máme hotovo. Raduji se, jak všechno časově vychází, protože v poledne na mě má čekat Sudhir, abychom se u posledního smoothie rozloučili. “Neeee” vyruší mne Akhilankovo zaúpění. “Já idiot jsem nezapnul mikrofon” plísní sám sebe. Směju se, protože nic lepšího mne nenapadá. “Můžeme to natočit znovu” prosí? “Nemám čas, Sudhir na mě čeká a nemám nic sbaleno” vysvětluji. Příští rok to vylepšíme. 

Sudhir se povedenému natáčení také dost zasměje. Říká, že mou bytovou situaci konzultovat s tátou a strýcem a že bych měla napsat do Mysore star a tím je v podstatě “zničit.” Vysvětluji mu, že napíšu recenzi na Google, sociální sítě a tím končím, protože to je přesně maximum času, které jsem ochotná strávit uvažováním o Golden nest nebo spíše “Golden Bugs.” Přežila jsem já a očividně i štěnice a doufám, že všichni se teď rozjedeme tak, kam patříme, tedy já domů a oni zůstanou kde jsou. Nerada se loučím, ale myslím, že se určitě nevidíme naposled. Po cestě domů koupím Jirkovi za odměnu jeho oblíbený kokosový koláč. Loučím se i s “Chocolate manem”, který se podivuje, že jsem přijela “jen na měsíc.” “Měsíc stačí, dobrého pomálu” vysvětluji s úsměvem. “Příští rok ahoj” dodává a já si uvědomuji, že jsem trochu v časovém presu. 

Magalí mi předobjednala rikšu na odpoledne. Cena přes Uber je padesát rupií, s řidičem bylo domluveno sto. K mému překvapení mi píše dvě stě a já mám tak akorát po krk se nechat neustále obírat. Nesnáším Indy mužského pohlaví. Kromě Vinaye a Sudhira, ale ten dnes není Ind. “Sto dvacet” odpovídám. “Sto padesát”  blikne mi na telefonu. “Whatever”….Už chci být odsud pryč. 

Nedaří se mi sbalit věci ani po několikátém přebalení. Většinu oblečení jsem vyhodila, s čímž jsem počítala, protože do Indie vždy vozím kousky chvíli před rozpadem. Přesto je knihovna, mísy, podložky a spousta dalších nesmyslů nemožné nacpat do tašky. Mísy dávám do tašky vedle a doufám, že to alespoň snesu ze schodů. 

Před čtvrtou mi píše Pratima, že pro mě jede a odveze mne na autobus. Synáček s manželem už odjeli (měli odjet už v pátek) a tak má čas. Ruším rozčíleného rikšu a snáším před barák zavazadla větší než já. Pratima tu bude tři dni sama a mě mrzí, že se to nemohlo stát současně s tím, abych tu byla i já. Některé věci naplánovat nejdou a já jsem ráda, že je její syn po dvou týdnech boje s Dengue v pořádku. 

Před autobusovým nádražím je brajgl připomínající loupežné přepadení. Rikši, auta, lidi běží, křičí troubí a nemůžou se nikam vejít. “Vystup a počkej na mě, jedu zaparkovat” instruuje mne Pratima. Poslechnu a s taškami na ulici vypadám jako pěst na oko. Hraji svou oblíbenou hru ve stylu “nikoho nevidím, tudíž jsem neviditelná.” Příliš to nefunguje a srocuje se přede mnou a za mnou hlouček černých Indů. Čumí a přijde jim to úplně v pohodě. Mně ani omylem a zvyšuji úsilí své neviditelnosti vylepšené nepřístupným výrazem. Vysvobodí mne až Pratima, která popadne jedno ucho tašky a společnými silami jí dotáhneme za roh. Právě v čas, protože začíná pršet. 

Autobus má půl hodiny zpoždění. Již při koupi jízdenky mne varovali, že v neděli odpoledne může cesta na letiště trvat až pět hodin a výjimečně hovořili pravdu. Cesta je příšerná a v půl jedenácté vystupuji v Banglore úplně vyřízená. Čekám na Jirku a doufám, že se před zítřejším odletem konečně vyspím.

Napsat komentář