Blog

Den první aneb jak jsem zjistila, že cesta není míle za mílí, ale krok za krokem

Spali jsme necelých pět hodin. V pět ráno jsem nebyla ani zombie, ale úplně mimo a čas pracoval naprosto proti mě. Samozřejmě jsem nestihla ani wc ani snídaní, jen rychlé kafe a podle toho také celé dopoledne vypadalo. Stres a výjezd třiceti lidí ve stylu honem honem opravdu není mou představou pohodového rána.

Nejhodnější a nejinspirativnější lidé Scout a Frodo nám mávají na cestu

Ještě v polokomatu jsem dojela do Campa, kde je jižní terminus od kterého všichni vyráží. Necelou hodinku jsme strávili focením a povinným sáhnutím si na zeď oddělující Mexiko a pak už hurá batoh na záda a hůlky do ruky. Musím říct, že přes tři metry vysoká zeď obehnaná ostnatým drátem na mě nepůsobila vůbec dobře. Zvlášť v kontrastu s tím, že my si s batůžkem vyrážíme do přírody, protože se nám zrovna chce.

A pak to začalo. Po ujití asi pěti set metrů se poprvé ozvala krční páteř. Pak ramena. Přitáhla jsem si bederní pás a kyčle zazpívaly svůj protestní song. Zkrátím to. Po půl hodině jsem měla chuť hodit batoh do škarpy a jít zpátky. Není to příjemné přiznání, ale chtěla bych popisovat věci tak, jak je v daný moment cítím i za cenu toho, že budu za úplného blbce.

Myšlenky se honily hlavou a nešly zastavit. Nepomáhalo nic. Soustředit se na cokoliv, dýchat, v duchu si zpívat, nemyslet. Sluchátka jsem si v rámci bezpečnosti prvního dne nasadit nechtěla, abych při svém štěstí nešlápla na chřestýše a nejela domů rovnou. Jirka byl pozitivněji naladěn nebo se o to alespoň snažil.

Jsem zvyklá chodit a myslím, že ujdu hodně a nejsem ve špatné fyzické kondici. Mít však 15kg na zádech je úplně jiná pohádka a ač jsem doteď dělala hrdinu, začala jsem litovat každé kraviny, co nesu navíc. Po dalších dvou hodinách na tom Jirka začal být dost podobně a tak jsme se v prvním stínu posadili a já si dala tyčinku k snídani. Moc mi to nepomohlo, a tak jsme vyrazili dál. Moc lidí jsme nepotkávali, většina vyrazila dřív než my a v podstatně ostřejším tempu. Velmi rychle jsem pochopila, že tady svou obvyklou chůzí 6km/h opravdu běhat nebudu. Naivně jsem si myslela, že poušť je rovina a první kopec připomínající výstup na Sněžku, který byl do této doby můj nejvyšší, mě přesvědčil o opaku. Trail se velmi klikatí a jde neustále nahoru a dolů. Trochu mi to připomnělo náš loňský výlet za Štěchovice na vyhlídku Máj, kde jsme také běhali nahoru a dolů, ale tak do pětinových kopců a bez zátěže.

Tři míle za námi…Děsivé číslo před námi:)

Několikrát jsme se minuli s vitálním asi osmdesátníkem a já se trochu uklidnila. Záda bolely čím dál víc a mně bylo jasné, že jsou jen dvě možnosti. Buď se srovnají a má rovná krční páteř a nemocné rameno se uklidní nebo ne. Víc udělat nemůžu. Pevně věřím v první variantu. Na zhruba deváté míli jsme měli poslední možnost nabrat a přefiltrovat vodu. Okolo malého čůrku sedělo již dost lidí a tak jsme pokračovali dál, protože Guthook (aplikace trailu pro telefon s gps) a Jirka říkali, že kousek dál by měl být ještě jeden zdroj. Byl. Voda byla trochu zelená, ale alespoň šla při troše Jirkovo šikovnosti nabrat. Raději jsme vzali devět litrů vody, abychom měli jistotu, že nám do zítra dopoledne, než dojdeme k dalšímu zdroji, vydrží.

Ukolébáni dalším zvládnutým úkolem jsme se nechali zlákat k odpočinku nad potůčkem na velkých kamenech, kde byl příjemný stín. V klidu si ležím na kameni, když v tom slyším Jirku jak mi říka: “Asi jsem si položil batoh do Poison oaku.“ Poison oak je jedna z nejobávanějších rostlin na trailu, kdy pouhým kontaktem s ní nebo spíše s olejem, který obsahuje, si koupíte vstupenku na dvoutýdenní jízdu nesnesitelné vyrážky všude po těle a dalších něpříjemných symptomů.

”Jsi si jistý?”odpovídám a snažím se zachovat klid. Jirka zběsile hledá v telefonu…

”Určitě jo, pojď se podívat.” Jen nerada se zvedám z pozice v leže a ač nejsem žádný botanik, musím mu dát za pravdu. Rostlina naštěstí vypadá trochu vyschle a my po prvotním záchvatu paniky jsme umyli vše, co se jí dotklo. Nezbývá než doufat. Alespoň víme, že poison oak je úplně všude a že hadi a medvědi asi nebudou ten největší problém.

Další hodinu na cestě nemyslíme ani jeden na bolest zad, ale na nepříjemnosti, které by nás mohli potkat a cestu značně zkomplikovat. Úmorné vedro nás ukolébá a já chytla jakýsi druhý dech a poprvé od startu mám dobrou náladu. Nebudu popírat, že mému veselí notně přispěla i první vyhloubená jamka v zemi a do ní úspěšně vykonaná potřeba. Této aktivity jsem se obávala ze všeho nejvíc a hned napoprvé to vyšlo. Připadám si skoro jako hiker.

Kalifornská poušť

Stan jsme postavili po necelých dvaceti kilometrech. Jsme tu sami, protože všichni jsou před námi. Je tu nádherně. Zvládli jsme si lehce zacvičit a já po prvním dni můžu říct, že jestli je něco, co mi může pomoct, bude to každodenní cvičení.

První „stanování“

Vařič jsme vytáhli pouze k večerní kávě, která byla fantastická a spokojili se s kukuřičnou tortillou a já s oříšky. French pressu do vařiče a mleté kávy, co táhnu s sebou jako extra váhu opravdu nelituji. Jak se přiblížil večer, začal být úžasný klid a ticho a já se na to, že jde o mé první kempování v životě, skoro vůbec nebojím. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem v devět večer byla v “posteli.” Zítra neplánujeme budíček, ale vyrazíme až se vzbudíme. První dva týdny budou velmi volné s chůzí maximálně pětadvacet kilometrů denně. Možná je dobře, že mě tak strašně bolí záda, protože se svou nadchávací povahou bych to zcela jistě přepálila.

One Comment

Napsat komentář