Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Konec legrace nebo spíš její začátek – den první aneb jak jsem zjistila, že cesta není míle po míli, ale krok za krokem

Konec legrace nebo spíš její začátek – den první aneb jak jsem zjistila, že cesta není míle po míli, ale krok za krokem

Spali jsme necelých pět hodin. V pět ráno jsem nebyla ani zombie, ale úplně mimo a čas pracoval naprosto proti mě. Samozřejmě jsem nestihla ani wc ani snídaní, jen kafe pod tlakem a podle toho také celé dopoledne vypadalo. Trocha podvědomého stresu a výjezd třiceti lidí ve stylu honem honem opravdu není představou pohodového rána.

Nejhodnější a nejinspirativnější lidé Scout a Frodo nám mávají na cestu

Ještě v polokomatu jsem dojela do Campa, kde je jižní terminus a všichni se tam fotí, jak skupinově, tak jednotlivě. Necelou hodinku jsme strávili pózováním a povinným šáhnutím si na zeď oddělující Mexiko a pak už hurá batoh na záda a hůlky do ruky. Musím říct, že přes tři metry vysoká zeď obehnaná ostnatým drátem na mě nepůsobila vůbec dobře v kontrastu s tím, že my si s batůžkem vyrážíme do přírody, protože se nám zrovna chce.

A pak to začalo. Po ujití asi pěti set metrů se poprvé ozvala krční páteř. Pak ramena. Přitáhla jsem bederní pás a kyčle zpívaly svůj protestní song. Zkrátím to – po půl hodině jsem měl chuť hodit batoh do škarpy a jít zpátky. Není to příjemné přiznání, ale chtěla bych upřímně popisovat věci tak, jak je v daný moment vnímám i za cenu toho, že budu za úplného blbce.

Myšlenky se honily hlavou a nešly zastavit. Nepomáhalo nic. Soustředit se na cokoliv, dýchat, v duchu si zpívat, nemyslet na nic. Sluchátka jsem si v rámci bezpečnosti prvního dne nasadit nechtěla, abych při svém štěstí nešlápla na chřestýše a nejela domu rovnou. Jirka byl pozitivněji naladěn nebo se alespoň o to ze začátku snažil.

Jsem zvyklá chodit a myslím, že ujdu hodně a nejsem ve špatné fyzické kondici. Mít však cca 15kg na zádech je úplně jiná pohádka a ač jsem doteď dělala hrdinu, začala jsem pomalu litovat každé kraviny co nesu. Po dalších dvou hodinách na tom Jirka začal být dost podobně a tak jsme se v prvním stínu posadili a já si dala tyčinku k snídani. Moc mi to nepomohlo a tak jsme vyrazili dál. Moc lidí jsme nepotkávali, většina vyrazila dřív než mi a trochu ostřejším tempem. Velmi rychle jsem pochopila, že tady svou obvyklou chůzí 6km/h opravdu běhat nebudu. Naivně jsem si myslela, že poušť je rovina a první kopec jako v Krkonoších mne přesvědčil o opaku. Trail se velmi klikatí a jde neustále nahoru a dolu. Trochu mi to připomnělo náš loňský výlet za Štěchovice na vyhlídku Máj, kde jsme také běhali nahoru a dolů, ale tak do pětinových kopců a bez pomyslných dvanácti velkých vod na zádech.

Několikrát jsme se minuli s vitálním asi osmdesátníkem a já se trochu uklidnila. Záda bolely čím dál víc a mně bylo jasné, že jsou jen dvě možnosti. Buď se srovnají a má rovná krční páteř a nemocné rameno se poladí a pomůže mi to nebo ne. Pevně věřím v první variantu, ale je mi jasné, že cesta k zjištění bude trochu náročnější. Na zhruba deváté míly jsme měli poslední možnost nabrat a přefiltrovat vodu. Okolo malého čůrku sedělo již dost lidí a tak jsme pokračovaly dál, protože Guthok (navigace pro trek) a Jirka říkali, že kousek dál by měl být ještě jeden zdroj. Byl a pominu-li lehce zelenou vodu i vcelku rychlý proud. Naštěstí mále filtry dva a tak jsme za necelých dvacet minut měli hotovo. Pro jistotu jsme vzali devět litrů vody, abychom měli jistotu, že nám do zítra dopoledne, než dojdeme k dalšímu zdroji, vydrží.

Ukolébání dalším zvládnutým úkolem jsme se nechali zlákat k odpočinku nad potůčkem na velkých kamenech, kde byl jeden z málo se vyskytujících stínů. Začali jsme cítit, proč jsme v poušti, když je tu všechno zelené, protože začalo být nesnesitelné vedro. V klidu si ležím na kameni, když v tom slyším Jirku jak mi říka: “To je asi Poison Oak, kde jsem si položil batoh”. Poison oak je jednou z nejobávanějších rostlin, kdy pouhým kontaktem s ní nebo spíše s olejem, který obsahuje si koupíte vstupenku na dvoutýdenní jízdu nesnesitelné vyrážky všude po těle a dalších šílených symptomů. Nepříjemné je, že tato šílenost může mít asi sto podob od různých barev po lehce odlišné tvary. Zůstávám v klidu a odpovídám:”Jsi si jistý?” Jirka zběsile hledá v telefonu…”Určitě jo, pojď se podívat.” Jen nerada se zvedám z pozice v leže a ač nejsem žádný botanik, musím mu dát za pravdu. Rostlina naštěstí vypadá trochu vyschle a my po prvotním záchvatu paniky jsme umyli vše co se jí dotklo a upřímně doufáme v to nejlepší. Alespoň víme, že tento postrach je opravdu úplně všude a že hadi a medvědi opravdu nebudou ten největší problém.

Další hodinu na cestě nemyslíme ani jeden na bolest zad ale na nepříjemnosti, které by nás mohli potkat a cestu značně zkomplikovat. I díky úmornému vedru se ukliníme a já chytla jakýsi druhý dech a poprvé od startu mám dobrou náladu. Nebudu popírat, že mému veselí notně přispěla i první vyhloubená jamka v zemi a do ní úspěšně vykonaná potřeba, tedy jeden z mých největších strašáků celého výletu.

Stan jsme postavili po necelých dvaceti kilometrech. Jsme tu sami lidi co tu byli šli ještě dál, protože i když včera většina rozumně říkala, že začnou zvolna, nechali se strhnout sami sebou a doběhli minimálně až do dalšího místa vzdáleného dalších osm kilometrů odsud. Zvládli jsme si ještě lehce zacvičit což nás dost zachránilo a já po prvním dni můžu říct, že jestli je něco co mi může pomoct alespoň kus ujít bude to každodenní cvičení.

Vařič jsme vytáhli pouze k večerní kávě, která byla fantastická (french pressu a mleté kávy co táhnu extra opravdu nelituji) a spokojili se s kukuřičnou tortillou a já s oříšky. Jak se přiblížil večer začal být úžasný klid a ticho a já se na to, že jde o mé první kempování v životě skoro vůbec nebojím. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem v devět večer byla v “posteli.” Zítra neplánujeme budíček, ale vyrazíme jak se vzbudíme. První dva týdny budou zřejmě velmi volné s chůzí maximálně pětadvacet kilometrů denně. Možná je dobře, že mě tak strašně bolí záda, protože se svou nadchávací povahou bych to zcela jistě přepálila.

One Comment

Napsat komentář