Jak to všechno začalo

My way je nejen má oblíbená skladba, ale asi i motto, kterým se asi nějak podvědomě řídím. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu učit jógu, poděkovala bych za nejapný žert, a to by bylo asi tak všechno. Jóga pro mne byla cvičením pro líné lidi, v lepším případě pro lidi se zdravotními problémy, kteří nemohou hrát tenis či běhat maratony. Na milost jsem byla ochotná vzít maximálně bikram, kde výkony na krev nahrazovalo alespoň dostatečné vedro. To, že jsem necítila nic a především ani sama sebe by mě tenkrát vůbec nenapadlo…

Sportu jsem se věnovala od malinka, stejně tak jako kreslení, a tak směr kterým jsem chtěla po gymnáziu pokračovat byl vcelku jasný. “Nevymýšlej hlouposti a jdi dělat něco pořádného” znělo z domova. Vzhledem k jakési ztracenosti a touze dělat lidi okolo sebe štastnými jsem poslechla. A stal se ze mě právník. Advokát. Už po pár měsících ve škole jsem někde uvnitř tušila, že je něco špatně, nicméně z výše uvedených důvodů jsem neposlouchala a jela ve stále stejném rytmu. Škola, tenis, práce, večírek, večírek, tenis. Pět let. Po škole jsem nastoupila k povinné praxi, s pokračujícím neodbytným pocitem, že jdu trochu proti sobě. Při každodenním kolotoči výslechu, soudů, návštěv věznic, papírování jsem se sice držela, ale pocit, že tentokrát je špatně úplně všechno sílil. Opět jsem neposlouchala a pokračovala v jízdě na kolotoči. A pak přišel pád, v mém případě ze skály, který jsem vcelku zázrakem přežila jen s pár zlomeninami. Největší úraz ale vidět nebyl. Najednou se všechno zastavilo a mně bylo jasné, že musím začít věci měnit, že druhé varování by mohlo být fatální. Po pár měsících úplné tmy a pokračujícího pracovního kolotoče jsem dala jsem šanci věcem, ke kterým jsem se předtím stavěla vcelku odmítavě a rozhodla se, že po ukončení praxe a dokončených advokátních zkouškách skončím a pojedu do Austrálie. A přesně to jsem udělala.

Že cesty o kterých jsme přesvědčení, že jsou ty pravé obvykle končí jinak, je známá věc. Jakmile to člověk přijme, dostane život nový rozměr. Stejně tak i já jsem se z Austrálie dostala do Indie, kde jsem studovala a pak i učila yogu. Jak cesta do indického Mysore proběhla by možná byl těžko uvěřitelný námět i na film. Austrálie je jedna z mála zemí, které mne opravdu neuchvátily. Nemyslím to špatně, ale k trvalému životu mi tam prostě něco scházelo. To něco, čeho my v Čechách máme spoustu a kolikrát to nevidíme nebo alespoň já jsem neviděla. Nevím, zda to nazvat duší, nicméně země protinožců mi připadala až zoufale prázdná. Po dokončení školy, za kterou jsem tam odjela jsem se plynule přesunula na Bali s cílem surfovat a “že se uvidí”. Bydlela jsem s kamarádem, kterému jsem pomáhala s rehabilitací ramene po operaci (při škole jsem pracovala jako trenér ftiness a instruktor většiny sportovních aktivit) a jako ideální rehabilitaci jsem navrhla jógu.

Začali jsme každý den jezdit ráno ja jih, abychom strávili 90minut, tehdy ještě podle mého názoru příjemným protahováním. Příjemné to určitě bylo, ale protahování nikoliv. Poprvé jsem cítila věci, které mi nikdy předtím nedocházely. Nevím, zda to bylo prostředím, přece jen prostor na útesu a ranní balijský vzduch udělali svoje nebo skvělým učitelem Teddym, který zázračně našel hranici mezi čistým cvičením a „duchovní omáčkou”. Bylo to skvělé. Asi po deseti dnech pravidelného cvičení se mě Teddy zeptal, kolik let cvičím. Odpověděla jsem, že sportuji od malička, ale yogu dělám pravidelně deset dní. Po dalším měsíci se mě zeptal, zda jsem nepřemýšlela o tom udělat si certifikát. Odpověděla jsem, že posledních pár dní o tom přemýšlím, ale na Bali jsou kurzy zoufale drahé. Teddy mi oznámil, že pokud chci učit yogu, musím jet do Indie, do Mysore a na papírek mi napsal jméno učitele. Poděkovala jsem za ochotu a myslela si svoje. Přišlo mi to trochu šílené, stěhuji se do Austrálie, pak surfuji na Bali a najednou pojedu do Indie studovat yogu, což jsem opravdu nikdy neplánovala. Ale zvědavost mi nedala, jméno jsem si vygooglovala a škola na mě působila sympaticky. Shodou náhod první level začínal v březnu, tak jsem jen cvičně do školy napsala. Odpověď přišla záhy. “Ano kurz začíná v březnu a budeme se těšit.”

Za dva dni jsem odjížděla na Jávu na Vipassanu, starou buddhistickou 10-denní meditaci, při které člověk nesmí používat žádné elektronické přístroje, mluvit a ani číst ani psát. Rozhodla jsem se, že vše nechám otevřené a rozhodnu se spontánně za deset dní. Do místa konání jsem měla jet z Jakarty s jakýmsi italským právníkem, což mi připadalo velmi zábavné. Právník a bývalý právník pojedou spolu do lesa odložit telefony a sedět na zadku. Všechno klaplo, v Jakartě jsme se našli a cesta příjemně utíkala. Trochu víc mě zarazilo, když mi Diego (jak se onen právník jmenoval) sdělil, že v Mysore byl, “mého” učitele yogy zná a několik let s ním studoval. A že je to opravdu  učitel na svém místě. To už mi přišlo jako příliš velká náhoda a čím dál více jsem cítila, že do Indie budu muset jet. Po příjemně strávených deseti dnech v tichu jsem byla rozhodnuta. Změna plánu, zkusím vyřídit na Bali visa, jako přípravu budu dva měsíce v Indonésii dvakrát denně cvičit a pojedu do Indie. Přinejhorším měsíc vydržím a uvidíme co se stane.

Jako zázrakem i přes určité komplikace se vše podařilo zařídit a přemístila jsem se do Mysore. Po prvotním šoku (myslím, že jsem něco procestovala, ale Indie je prostě specifická) jsem dorazila na svou první lekci yogy a přišel ještě větší, tentokrát yoga šok. Žádná omáčka, žádné povídání o čakrách a energiích, žádný ranní vánek a zvuk oceánu, ale tvrdá dřina. Při první lekci v mysore stylu mě učitel postavil zády ke zdi s tím, že mám zpevnit pánevní dno. Po pár minutách jsem se začala klepat a myslela jsem, že je to můj konec. V životě, ani když jsem jezdila spinning, jsem nebyla víc zpocená, ale ani nadšená. Žádná hudba, žádné řeči okolo, pouze soustředění a gejzír pocitů a vjemů, které jsem nikdy předtím nezažila.

To co se dělo během prvního “teacher trainingu” by vydalo na několik článků samostatně. Šest dní v týdnu vstávání ve 4:30 ráno, v 5:15 nástup k ranní praxi, program celý den a konec v 8 hodin večer myslím hovoří za vše. Čtyři hodiny cvičení denně byly paradoxně nejjednudušší část dne. Bylo běžné, že lidi brečeli přímo v shalle, emoce lítaly vzduchem v takové hustotě, že často nálada jednoho ovlivnila atmosféru celé třídy. Všichni nakonec přežili, nikdo neumřel, ale zhruba třetina lidí to vzdala nebo nedostala certifikaci. Bylo víc než jasné, že tohle je ono, že se yoze chci dál věnovat. Jakoby někdo zvednul oponu a já viděla, co všechno je možné zažít, aniž by člověk musel vyhledávat adrenalinové zážitky, ať už v jakékoliv podobě. Rozhodla jsem se proto pokračovat, pracovat jako asistent učitele a po druhém teacher trainingu zde i učit.

Druhý TTC byl zaměřen více na kriya yogu, tedy různé očistné techniky a léčení chronických nemocí pomocí yogy. Velmi rychle mě přešel pocit, že něco už vím a nemůže mě nic překvapit:) Bylo to ještě intenzivnější a zárověň zajímavější. Následná několikaměsíční praxe a učení ostatních přinášely každý den spoustu nových poznatků a zjištění. Říká se, že dobrý učitel se učí prostřednictvím svých studentů. A to mám na yoze asi nejraději. Je to cesta, kdy cíl není zas až tak důležitý, ale to co na ní potkáme, co se naučíme, je tím, co se počítá. Yoga nás naučí pokoře k sobě samým, ke svému tělu a ke svému okolí. Díky yoze začneme cítit, nejprve sami sebe a následně i ostatní. Naučí nás žít v přítomnosti a nenechá nás smýkat emocemi a momentálními náladami. Protože nic není definitivní.

V současné době jsem se rozhodla přesunout zpět do ČR a pokusit se sdílet a předávat to co jsem se zde naučila, protože tomu opravdu věřím. Jak řekl Christopher McCandless „Hapiness only real when shared“.

 

 

Napsat komentář