Blog

  • Home
  • Blog
  • Hojnost – smysl života nebo danajský dar?
InBlog

Hojnost – smysl života nebo danajský dar?

Pod pojmem hojnost si každý představíme něco jiného. Obvykle se jedná o dostatek toho, po čem zrovna naše duše touží. Kde je však hranice mezi dostatkem a nadbytkem? Je hojnost přesně míra dostatku nebo je trochu víc než skutečně potřebujeme? Kolik skutečně potřebujeme a v čem nám zdánlivý nedostatek může pomoci?

Je pochopitelné, že od počátku věků se člověk snažil žít život v dostatku. Pro začátek dostatek potravy pro přežití. Dostatek tepla. Dostatek potravy pro správný vývoj. Dostatek tepla pro větší komfort a tak dále. Se vzrůstajícím dostatkem se postupně zvyšovaly naše nároky a my postupně pomalu a nenápadně ztrácíme pocit toho, co dostatek skutečně znamená. Ačkoli v některých, čím dál menších částech světa zůstávají tyto nároky neměnné, ve většině peníze začaly kapitolu samu o sobě, která v dnešní době nabírá nebývalého významu. Čím více se pomyslné nůžky rozdílné životní úrovně rozvírají, tím více se různí i naše představy, co hojnost vlastně znamená. 

Téměř každý z nás někdy vědomě či nevědomě pronesl přání o “dostatku peněz”. Velmi často kolem sebe slyším přání ostatních “se zabezpečit” nebo “vytvořit si “dostatečný finanční polštář” jako podmínku pro to, aby se mohli věnovat tomu, co je baví nebo alespoň omezily věci, které je velmi nebaví. Tito lidé však většinou stráví valnou část svého nejproduktivnějšího věku věnováním se činnostem, které je, v tom lepším případě, ne úplně naplňují, ale vynášejí v rámci jejich možností nejvíce peněz. Touha po smysluplné činnosti, bez ohledu na to, co by to mělo být, se postupně odkládá s plíživě vzrůstajícími nároky na životní úroveň. I pokud zůstaneme pouze v materiální představě hojnosti, stejně si nemyslím, že se jedná o nejšťastnější přístup. Myslím, že ještě nikdo nedokázal přímou úměru mezi hojností a pocitem štěstí. Je však dokázáno, že od určité materiální úrovně pocity spokojenosti nevzrůstají a naopak se mohou snižovat. 

Nepochopte mne špatně. Nemyslím, že v dnešní době je asketická cesta osamělého rozjímání cestou ke štěstí. Žijeme v 21.století a pokud chceme a máme fungovat ve společnosti, je třeba se alespoň v rámci možností účastnit všeobecné hry na vydělávání peněz. Je však dobré položit si otázky “kdy dost znamená opravdu dost” a “stojí mi to, co dělám opravdu za to” a pravidelně si je opakovat. Pomineme-li země třetího světa a jejich specifický vývoj po vlastní ose, naše životní úroveň stále stoupá. Společně s ní však stoupají také naše požadavky a představy, na co všechno máme “nárok”. Máme se nejlépe, co jsme se kdy měli, máme víc než potřebujeme, ale spokojenější překvapivě nejsme. Většinou takto ani nepřemýšlíme, ale věnujeme svou energii na dumání nad tím, co bychom ke spokojenosti ještě potřebovali a výlet do které destinace nám přinese alespoň chvilkový pocit uspokojení. I pokud toho všeho dosáhneme, objeví se touhy a cíle nové a tento koloběh nikdy nekončí. S jídlem roste chuť. Druhou stranou téže mince je vyhýbání se jakékoliv nepříjemné činnosti, rozuměj práce, abychom neztratili ani vteřinu drahocenného času děláním “nesmyslů”. Výsledkem takového postupu bývá trvalý nedostatek finančních prostředků, nepřiznaná vnitřní nespokojenosti a omlouvání vlastní lenosti vyššími cíli, velkou spiritualitou a čistotou karmy. 

Myslím, že oba způsoby mají k sobě blíže, než by se na první pohled mohlo zdát. Zabřednutím do zajetých kolejí a za stále zvyšující se rychlosti úprk vpřed nám hojnost nepřinese. Pokud ano, tak pouze na materiální úrovni, která však nikdy nepřinese tolik očekávané trvalé naplnění a pocit spokojenosti. Se vzrůstající rychlostí vzrůstá i spotřeba a pocit, že bychom si měli “dopřát”, když přece tak tvrdě pracujeme a tolik toho obětujeme. Dopřáváme si většinou věci, které skutečně nepotřebujeme, jako náplast za naše oběti. Je třeba si udělat radost, ale ta nás stojí více a více společně s tím, jak vzrůstají naše nároky. Od této chvíle je daleko těžší zastavit se a udělat si, byť sebekratší přestávku. Jsme hnáni vpřed nejen okolnostmi, ale také sami sebou a svým hladem po dalších zážitcích. Najednou se dostaneme do cíle a při ohlédnutí zpět zjistíme, že si cestu vůbec nevybavujeme a jediné, čeho můžeme litovat je, že vrátit se zpět není možné. Oproti tomu odpírání si oblíbených činností či aktivit z důvodu vyhýbání se jakékoliv činnosti, která “nemá smysl” a není nám zrovna po chuti nás dlouhodobě také příliš neuspokojí, zvlášť budeme-li ji zakrývat svou neupřímností o tom, jak nás materiální svět nezajímá a nemůže ovlivnit. 

V otřepaném klišé “každý svého štěstí strůjcem” je více moudrosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Pro naše potřeby můžeme také říci  “každý své hojnosti strůjcem”. Hojnost, stejně jako štěstí, obvykle záleží na úhlu našeho pohledu a upřímného přístupu k sobě samým a našim potřebám a přáním. Potřebujeme ke štěstí nový mercedes? Budeme z něj mít skutečnou a trvalou radost i po týdnu? Jsme ochotni této radosti obětovat dostačující porci času a úsilí? Potřebujeme ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu a nákladný životní styl v nás probouzí trvalý, hluboký pocit štěstí? Skvělé, jen do toho. Stačí nám k uspokojení našich potřeb jednoduchý pokrm a nevadí nám plánování našich dní s úspornějším rozpočtem, ale chceme si dobře rozmyslet, kam investovat svou energii? Jsme s tím skutečně v pohodě a nebudeme sedět pod stanem a v koutku duše závidět sousedovi nový mercedes?

Hojnost je v dnešním světě relativní pojem. To co uspokojí jednoho, může pro druhého být žalostně málo. Myslím, že pomineme-li základní životní potřeby, které jsou naplněny téměř u nás všech, hojnost začíná a končí v naší hlavě. Není tedy od věci se alespoň někdy sám sebe zeptat “skutečně to potřebuji? Udělá to v životě takový rozdíl, pro který mi stojí něco obětovat? Nebylo by přínosnější spíše pomoci někomu jinému?” Žijeme-li v trvalém nadbytku a komfortu, na který jsme si zvykli, může být stále složitější si tyto otázky pokládat. Na pohodlí se zvyká snadno a daleko hůře se ho člověk vzdává. Není na škodu vystoupit někdy ze své komfortní zóny a zbavit se strachu “co kdyby”. Nejkouzelnější je, že se nestane vůbec nic. Nejde o hru na pravdu, ta je jen jedna. 

Napsat komentář