• Home
  • Yoga
  • Existuje ideální práce aneb co nás učiní opravdu šťastnými?
InYoga

Existuje ideální práce aneb co nás učiní opravdu šťastnými?

Jak začít článek pojednávající o mně samotné, který je do čísla s podtitulem “zenová kariéra aneb rozvíjejme se”? Když se ohlédnu pár let na zpět, vidím někoho úplně jiného. Čím více čas plyne, tím více si uvědomuji, že ta změna nevychází pouze ze změny povolání, ale především z věcí, které vidět nejsou. Ne, že by to, čím se živíme, nemělo obrovský vliv na to, jak se cítíme. Myslím ale, že mohu s jistotou říci, že neexistuje žádná práce ani činnost, která nás sama o sobě učiní šťastnými a spokojenými. Všeobecný názor “až budu dělat to a to, popřípadě až budu mít tamto a ono, budu konečně šťastný” skutečně nefunguje. Do stavu spokojenosti musíme dojít sami, a to především prací, která není na první pohled patrná, ale o to je důležitější. Prací tam uvniř. Pozitivní zpráva je, že nemusíme jezdit přes půl světa, ani dávat výpověď, ani se přestěhovat do lesa a vzdát se všech světských vymožeností. Trochu horší zprávou může být, že tato transformace vyžaduje dosti úsilí a je to nikdy nekončící proces zkoumání a touhy po posunu vpřed, který nebude vždy lehký. Dle mého názoru vydané úsilí za to však stojí.Jak řekl můj oblíbený Albert Einstein “ Každý je génius, ale pokud budete rybu posuzovat podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý život žít s vědomím, že je neschopná.”

Myslím, že praktický příklad je vždy lepší než teoretické rady a citáty, nehledě na to, jak hluboké jsou. Vezměme to tedy hezky od začátku. Od malinka jsem byla zvyklá věnovat se mnoha činnostem, od sportu přes kreslení, po hru na klavír. Bylo tak nějak samozřejmé, že všechno jde a co nejde brzy půjde. Stejně tak se předpokládalo, že vysoká škola je samozřejmost, je přece důležité “někým být” a “někam to dotáhnout”. A protože jsem ve své podstatě vždy chtěla všem okolo dělat radost, vzala jsem za vlastní myšlenku, že nejlepší bude stát se doktorem. Tedy doktorem práv. Moje nápady o umělecké nebo sportovní škole byly nenávratně vyhnány argumenty, že přece je nutné dělat něco pořádného a mít se dobře. Co tento pojem přesně znamená mi ani tehdy nebylo jasné, ale i z důvodu nedostatku vlastní jednoznačnosti, jsem poslechla. Ačkoliv jsem již po pár měsících na škole cítila, že se jedná o úplný omyl, ve studiu jsem pokračovala. Velmi to ulehčovaly dny strávené na kurtu a večery v baru prokládané prací. Člověk pak neměl příliš času zastavit se a už vůbec ne přemýšlet. V tomto tempu uteklo pět let jako voda a přišla povinná praxe. Při té již trochu přituhlo a neodbytný pocit, že tentokrát je špatně už úplně všechno se stal mým každodenním společníkem. Kolotoč soudů, výslechu, návštěv věznic, psaní podání a žalob celý rytmus pouze zrychlil. Čím dál silněji jsem vnímala, že v práci využívám pouze malou část sama sebe a představa příštích padesáti let v podobném nastavení mě upřímně děsila. Mé stěžování, že mi uniká smysl toho všeho se nikdy a nikde nesetkalo s pochopením. “Mladá, nadějná s dobře našlápnutou kariérou a ještě si stěžuje. Co by asi tak chtěla?” Vyčítala jsem sama sobě svou “neschopnost” a místo toho, abych konečně začala naslouchat sama sobě, hledala jsem únik z reality tak často, jak jen to bylo možné. Ať už v kilometrech ujetých na kolečkových bruslích, odehraných tenisácích, protančených střevíčkách nebo poněkud zběsile nacestovaných kilometrech. Na cestování určitě není nic špatného, pokud to však není útěk před realitou a především sebou samým, což v mém případě vždycky byl. Možná i proto mi to všude připadalo lepší než doma, ať už to byl irský venkov nebo místo uprostřed ničeho v Severní Dakotě.

Pokračujíc ve stále stejném tempu jsem se dostávala do situací, které byly jako přes kopírák. Sinusoida pokračovala, pouze její amplituda byla čím dál větší. Velmi krátké záblesky osobního uspokojení střídající se se stále delšími obdobími zoufalství a sebeobviňování. Až přišel další pád, v mém případě pád ze skály, který jsem jako zázrakem přežila pouze s pár zlomeninami. Největší šrám však vidět nebyl a několik měsíců po úrazu bylo téměř nesnesitelných. Fyzicky nic ptrné nebylo, ale já se každé ráno probouzela s neodbytným pocitem zmaru a lítostí, že to všechno mělo skončit a byl by klid. Už nebyla amplituda, ale pouze konstantní pohyb hluboko pod bodem mrazu.  Po pár měsících této tmy a pokračujícího pracovního kolotoče jsem dala jsem šanci věcem, ke kterým jsem se předtím stavěla vcelku odmítavě, protože jsem vždy měla pocit, že vím všechno nejlíp a můj stav se pomalu zlepšoval. Především jsem si připustila možnost, že já sama jsem příčinnou všeho, co se v mém životě děje a chyba nebude pouze v mém okolí, které sice může situaci dělat ještě složitější, ale rozhodně není viníkem. Od konce školy jsem zarytě tvrdila, že se jednou stejně odstěhuju do Austrálie a všechno bude skvělé, a tak jsem po hotových advokátních zkouškách jsem podala výpověď a s jednosměrnou letenkou opravdu odjela. Ačkoliv jsem uvnitř cítila, že další odjezd není nutný, představa postavit se čelem svým největším obavám byla nesnesitelná. Jako výmluvu a důvod dalšího útěku jsem použila nutnost splnění nejvyšší zkoušky z angličtiny, kterou přece nemůžu udělat v Čechách a sama sebe o této skutečnosti tak dokonale přesvědčila, že jsem jí ještě pár let poté věřila…

Že cesty, o kterých jsme přesvědčení, že jsou ty pravé obvykle končí jinak, je známá věc. Vcelku rychle mi v Austrálii došlo, že až když ztratíme to, co máme, uvědomíme si, jak důležité to vlastně bylo. Vůbec nechci hodnotit zemi jako takovou, ale já si musela přiznat, že chyba opravdu nebude v Čechách, ale ve mně. K tomuto poznání však ještě vedla cesta přes pár kontinentů a déle než rok času. Po dokončení školy v Austrálii jsem se na pár měsíců stala velmi svobodomyslným surfařem a freelancerem v Indonésii, ale chtě nechtě jsem musela uznat, že i ráj na zemi se při delším pobytu může stát téměř peklem a že prostředí skutečně není tím, na čem závisí naše osobní štěstí. Okolnosti tomu zřejmě chtěly, abych ze všech možných destinací nakonec skončila tam, kam jsem nikdy jet nechtěla. Indie. Země, o které jsem věděla pouze to, že uctívá krávy a že má kuchyni, která mi vůbec nechutná. Přijela jsem do Mysore cíleně studovat jógu na doporučení několika lidí, které jsem na svých cestách potkala, což v tomto kontextu není až tak důležité. Nikdy nezapomenu na svou první jógu v Mysore. Poté, co jsem na Bali několik měsíců denně dvakrát denně navštěvovala lekce jógy a mezitím trávila čas surfováním, jsem se cítila, že bych možná měla vyučovat já. Tento pocit mě přešel zhruba po minutě, co mě učitel postavil ve 40 stupních ke zdi do jednoduché pozice na zpevnění pánevního dna. Nevím, zda to bylo teplotním šokem nebo jednoduchostí a intenzitou toho všeho, ale po dvou dnech jsem byla úplně vyřízená, a to mě čekaly první čtyři měsíce denního studia.

Jak probíhalo následujících pár měsíců by vydalo na článek samo o sobě. Ego bylo lámáno denodenně, a v tu danou chvíli jsem jógovou praxi pokládala za středobod vesmíru. Naprosto mě pohltila. Pracuje-li člověk na dálku pár hodin denně a celý zbytek svého času může věnovat pouze sám sobě, je posun trochu jiný. Určitě rychlejší, ale také dost odtržený od reality. Ačkoliv jsem v Indii po skončení školy i učila a byla možnost setrvat zde třeba další rok, cítila jsem, že by to byl jen další útěk. Musela jsem si přiznat, že pokud opravdu chci konečně věci posunout a změnit, musím se postavit čelem svým největším strachům. Vrátit se a začít jinak právě tam, kde se toho bojím nejvíc. Tedy v Praze, kam jsem se po několika dalších měsících vrátila natrvalo.

Návrat domů nebyl úplně jednoduchý, což z Indie není nikdy, ale naštěstí jsem se nevracela poprvé. Shodou okolností se mi naskytla možnost práce, sice v mém vystudovaném oboru, ale už trochu jiným stylem. Právním věcem jsem se po svém návratu ještě nějakou dobu věnovala, ale postupem času proplula do úplně jiného oboru. Čím dál víc mi dochází, že největší rozdíl je v přístupu nás samých ke všem věcem okolo nás, nikoliv ve vněších okolnostech nebo činnosti jako takové. Je jasné, že čím více se člověk posouvá, tím méně bude chtít dělat činnosti, které mu nedávají smysl, ale nic už nebude pouze černé nebo bílé. Je to pouze náš pohled na okolní svět, který určuje naši realitu. Všechny věci, které se nám přihodí můžeme hodnotit, donekonečna se jimi zabývat anebo je brát jako lekci, ze které se můžeme poučit a vyrůst. Je možné být frustrovaným právníkem, ale také nenaplněným surfařem, stejně jako nešťastným, ačkoliv zabezpečeným milionářem. Svou cestu, která vždy začíná upřímností k sobě samému, si musíme najít každý sám.

 

Pozn. Článek vyšek v časopisu JógaDnes 3/2018

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář