Blog

Den třináctý aneb touha nebo rozum

Vybrání místa na spaní mezi stromy hned u cesty se již večer ukázalo jako velmi šťastné. Ještě než jsme usnuli, začalo hodně foukat a my mysleli na naše kamarády na kopci o pár metrů za námi. Mají stabilnější přístřešky, ale stejně. Poprvé jsme zkusili spát s propnutými spacáky a stala se záhada. Mně bylo takové horko, že jsem si dokonce sundala ponožky, což je věc nevídaná a Jirka se klepal zimou. Možná to bylo tím, že já mám ještě bavlněnou vložku do spacáku anebo tím, že jsem celou noc ujížděla do strany, protože to bylo trochu z kopce a na Jirku pak táhlo. Po půl šesté zapěl Freddie oblíbené “Is this the real life, is it just fantasy” a už při prvním otevření zalepených očí bylo jasné, že počasí velmi připomíná minulé pondělí. Mlha, mrholení, vítr, zima. Přesunutí do Idyllwild nabíralo reálnější rozměr.

Aby toho nebylo málo včera před spaním jsem si opět zahrála svou oblíbenou hru na chirurga. Asi se nikdy nepoučím. Chtěla jsem si přelepit malíčky a puchýř na patě, když jsem zjistila, že i na špičce pravého malíčku asi něco je. Jakmile jsem vzala nůžky do ruky, situace nabrala rychlý spád, abych o pár vteřin později seděla s krvácejícím malíčkem a vědomím, že tohle jsem pěkně po…… Jirka zachoval dekorum a ani to nekomentoval, ačkoliv od rozhnípané brady uběhl pouze týden. Vydezinfikovala jsem díru levandulí a doufala, že se to přes noc zahojí. Jak to dopadlo je dost nasnadě.

Vysoukala jsem se ze stanu v péřovce, která, než jsem si odskočila na malou, úplně navlhla. Než stačíme zabalit, máme mokré úplně všechno a stan můžeme ždímat. Tento způsob PCT zdá se mi poněkud nešťastným, vzpomínám na pana Důru. Vyrážíme asi půl hodiny po naší trail family s tím, že se sejdeme v Paradise Valley café a uvidíme co dál.

Trochu změna oproti včerejšímu létu

Jde se mi snad ještě hůř než první den, a to je co říct. Pravé rameno se hlásí o slovo a včera operovaný malíček mi dává jasné najevo, že šťourat nůžkama mám příště tak maximálne do písku. Chvíli krize se snažím zahnat poslechem mluveného slova, ale hluboké myšlenky mě spíš vytáčí. Prší, je mi zima, za chvíli zas vedro a vítr dělá každý krok těžším. Vyškrábu se do prvních pár kopců a vidím nádhernou duhu, která mi opět připomene, proč tu jsem a mojí malost. Všechno je najednou v pořádku.

Magic rainbow

Během deseti kilometr děláme jednu krátkou přestávku na tyčinku a za dvě hodiny už pijeme zaslouženou kávu. Prozřetelně si dáváme snídaní napůl, Jirka sní vajíčka a já dostanu místo chleba meloun. Jack volá do doporučeného ubytování a domlouvá nám dům s vlastní vířivkou vpodstatě za pár korun. Je skvělé stanovat a být v přírodě, ale narovinu je stejně tak skvělé si moct dovolit jednou za čas teplo a vanu. Trochu mě mrzí, že nepůjdeme dva dni a nedopřejeme si odpočinek až ve středu, ale zdravý rozum mi říká, že to že jsme dvakrát ušli třicet kilometrů ještě neznamená, že jsme borci a taky se může stát, budeme-li to teď pokoušet, že volných dní budeme muset mít několik za sebou, protože se zbytečně utavíme.

Sice prší, cesta ubíhá stejně. Stopadesátá míle
Oblíbené místo hikerů a nekonečný hrneček kávy, který byl násilně přerušen rychlým odjezdem

Pokorně poslechneme rozum a touhu posunout se dál necháváme na později. Zatímco snídáme zastaví se u nás pán, který se představí jako “Grumpy” a nabídne nám, že nás do města sveze. Vychytrale posadíme dopředu Jacka, který jako jediný je schopen předstírat s ním konverzaci a my se vmáčkneme ve čtyřech dozadu. Během půl hodinky jsem již ubytovaní a realita předčila doporučení. Místo je naprosto skvělé. Hra na bylo nás pět je ideální, protože se přesně vejdeme do domu a při rozpočítání ceny je to více než dostupné. Máme před sebou den a půl odpočinku, možnosti zahojit nohy a dopřát si trochu komerční zábavy. V místním kině dávají večer Avengers, tak se konečně dočkám a poprvé v životě půjdu “za kulturou” v oblečení do deště, protože všechno ostatní se pere.

Po krátkém odpočinku zařizujeme poštu, kde máme balík a nesmeky pro brzy se blížící sníh. Při nákupu v obchodě se musíme trochu krotit. Shodneme se, že si připadáme jako dítě při prvních vánocích a snědli bychom úplně všechno, co nejsou instantní brambory. Obědovečeře se nakonec skládá z chleba se sýrem, protože zázračně měli bezlepkový a musím říct, že chutná úplně jinak než před třemi týdny, kdy to ještě bylo normální jídlo, ze kterého se najednou stala naprostá lahůdka. Prostě pravá dovolená na dovolené.

Napsat komentář