Blog

Den třicátý sedmý aneb hurá do pouště

Večerka byla v půl dvanácté a tak se ráno v půl šesté moc nepovedlo. Vstáváme v sedm a usoudíme, že už je stejně pozdě a tak se nebudeme honit. V klidu zabalíme, posnídáme a ve vedlejším týmu dokonce proběhne druhé házení korunou o dnešním programu. Je více než jasné, že stejně půjdeme dál, ale upřímně se jedné naší časti moc nechce. V devět ráno je třicet stupňů a nás čeká celý den převážně do kopce v exponované časti, kde není kousek stínu. Stihnu si ještě zašít boty, na kterých mám po dvou týdnech nošení díru. Nic moc, ale nevím, zda byly vyrobené na denní zátěž dvacet mil s batohem v dešti a sněhu. V půl desáté se necháme svézt do města, kde pokračuje trail.

Několik mil musíme po silnici, než se trail stočí zpět do přírody. Po chvilce zastavuje velký pick-up a sympatický pán nabízí, že nás tam hodí, ať se neplahočíme po silnici. Bohužel s díky odmítáme. Směje se nám a říká, že to chápe, že také šel PCT před dvěma roky. Moc se nesměju, ale nedá se nic dělat, jsme poctiví. Konečně docházíme na trail a vzápětí vzpomínám na silnici jen v dobrém, když vidím, co nás dnes čeká. K vodě je to sedm mil do KOPCE a přesně přes poledne. Jsem ráda, že jsem si koupila tričko s dlouhým rukávem.

Nasadím si sluchátko, protože jsem si ráno stáhla Iyengarovo Light on life. Zaposlouchám se, vnímám neobvykle zelenou poušť kolem sebe a cesta přes své převýšení kupodivu docela příjemně ubíhá. Na několika místech jsou mraky jedovatých kytek, kterým se snažíme vyhnout a pro jistotu několikrát použijeme dezinfekci. Nevím, zda to může pomoct, ale cítíme se lépe. Něco jako filtrování vody z čůrků na trailu. Nemyslím, že by filtr byl nějak moc účinný, ale člověk má prostě lepší pocit. Zlaté placebo.

K vodě dorazíme o půl druhé. Najdeme zde velkou skupinu, se kterou se potkáváme od začátku cesty a která vyráží klasicky mezi pátou a šestou ranní. Vaříme si rýži a využíváme stínu. Dokonce vytáhnu na chvíli Kindla a přečtu si dvacet stránek. Dorazí i kluci a trochu se rozsedíme, protože dál vyrážíme až před čtvrtou. Další oficiální zdroj vody je až patnáct mil. Neoficiální je sedm a tak to riskneme. Bereme “jen” čtyři litry a vyrážíme.

Po malém klesání nás čeká po celý zbytek dne opět stoupání. Vedro je pořád, ale výhledy tuto nepříjemnost vyvažují. Celé odpoledne se kocháme nádhernými pohledy na hory a kopce, které jsme v posledních pár dnech přešli. Je neuvěřitelné, že chvíli jdeme pouští a najednou pár metrů lesem. Voda naštěstí na místě je a bereme raději pět litrů na vaření a ranní kávu. Prostor na stan by měl být už jen dvě míle. Skutečně byl, ale obsazený, stejně tak jako několik dalších. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Je užty po půl osmé a vypadá to na premiéru večerní chůze s čelovkou na hlavě. Za další dvě míle je dalších pár míst, která jsou opět plná. Nenecháme se odradit a prodíráme se křovím až nahoru na kopec, kde je schovaných několik neznačených míst. Odřené nohy za to stály, protože konečně budeme mít i výhled!

Kluci dorazí za chvíli a všichni se v pohodě vejdeme. Stan stavíme potmě a já se snažím vařit. Podaří se mi rozsypat střídavě všechny věci, na které sáhnu, tak mne čeká ještě úklid, protože pro jistotu všechno jídlo zavíráme. Nedaří se mi zapnout vařič a zjistíme, že máme asi vadnou bombu, ve které není přetlak. Možná bude pár dní o studených bramborách. Je tu ještě jedno místo na stanování volné a tak se těším na ranní cvičení, protože ráno nikam nepoběžím. V půl jedenácté ještě dopisuji blog a musím přiznat, že na “rozejití” bolavé achillovky mi dnešních dvacet jedna mil s patnácti kily na zádech celkem stačilo.

Napsat komentář