Blog

Den třicátý první aneb křest ohněm a první výročí

Večer nás zachránila plastová láhev naplněná vařící vodou nebo ted spíš rozpuštěný sníh. Nejdřív jsem trochu rozmrzla já potom Jirka a mohli jsme usnout. V noci jsem se vzbudila zimou jen dvakrát, takže první noc pod nulou skončila úspěchem. Nezmrzli jsme. Ráno vstáváme v půl osmé a sušíme mokré spacáky, ponožky a stan. Než se pobalíme je čtvrt na deset, čímž se nenecháme znervóznit. Před námi je téměř 3000m vysoký Baden-Powell a nově napadnutý sníh. Trochu smutně vzpomínám na své trekové, teplé legíny, které na mě čekají v Sieře. Nedá se nic dělat, jdu v kraťasech.

Achillovka o sobě dává vědět hned od startu. Včerejší výstup jí asi moc nezaujal a bohužel pro ni i pro mě nás dneska čeká stoupání ještě větší. Nejdřív musíme sestoupit do údolí a pak už “jen” pět mil na vrchol. Dnešek nebude o kilometrech ale o sněhu, kopci a sestupu. Po chvíli se svlékáme do triček a kolem nás začíná být bílo. Nasazujeme nesmeky a jsme rádi, že je máme. Padá mlha a je jasné, že panoramata dnes nebudou. Bude úspěch, když nahoře uvidíme sami sebe.

Cesta nahoru byla docel zábávná. Na vrcholu se rychle vyfotíme, při pohledu na mokro a sníh mne všechny nápady na zábavné fotky rychle přejdou. Rychlý úsměv a hurá dolů. Teprve při cestě na druhou stranu hory přijde ta pravá zábava, protože se ztratíme. Tedy spíš “ztratí se trail” a my s ním. Ve sněhu jsou stopy všude a tak snadno sejdeme jinam, než jsme měli, jako již zřejmě dost lidí před námi. To by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby to nebylo v tom největším srázu. Smutně koukám dolů, kam se při sebemenším pohnutím koulí kameny a nahoru, kam si nedovedu představit, že se vyškrábu. Deja-vu, které za žádnou cenu nechci opakovat.

Je to jasné, dolů to nepůjde. Sníh i přes naše nesmeky strašně klouže a při jednom neopatrném kroku hrozí, že se skutálíme o padesát metrů níž. Musíme nahoru. Sněhu je méně, ale sráz je opravdu velký. Všechno se ztratí a soustředím se na každý krok a každé zapíchnutí hůlky, zhluboka dýchám a vím, že se za žádnou cenu nemůžu podívat dolu, jinak dopolední tyčinky půjdou ven. Naštěstí se vyškrábu nahoru a jen hlesnu “já nechci být horolezec” a rozklepou se mi nohy. Dobrý trénink toho, co tu opravdu provozovat nechci. Tohle si neužívám a představa, že tímto stylem lezu měsíc v Sieře úplně nezapadá do mé představy výletu za odměnu. Večer v kempu zjišťuji, že ne všichni dopadli takto dobře a je k vidění pár odřených nohou a roztržených rukou.

K bolesti achillovky se přidaly totálně promočené nohy i v nepromokavýc ponožkách. Přece jen pár hodin ve sněhu v keckách dá zabrat. Rychle obědváme, abychom zbytečně neprochladli, já kaši, kterou jsem dnes ještě nestihla sníst a Jirka svou polední klasiku, tortilly s tuňákem a jdeme dál. Už jen jeden kopec a pak zase setup dolů, tentokrát už snad bez nesmeků. Máme v plánu kempovat dole na parkovišti. Cesta probíhá už docela hladce, nabíráme vodu a potkáme kluky, kteří čekají už v kempu. Zůstáváme také, je to jen dvě míle před parkovištěm a není to u cesty.

Přichází večerní klasika – vaření večeře, krátké cvičení a pokus o usušení ponožek. Dorazí ještě hodně lidí a po dlouhé době opět kempujeme společně. Dnes je to přesně měsíc, co jsme vyráželi. Myslím, že zatím se nám jde dobře, nepočítám-li mojí achillovku, která se snad co nejdřív uklidní. Co je však nejdůležitější – oba nás to pořád baví. Do spacáků jdeme kolem deváté a doufám, že tu zimu zase zaspíme.

Napsat komentář