Blog

Den třicátý pátý aneb konec všem plánům a nástup spontaneity

Je krásně už od rána. Vstávam v půl sedmé s tím, že si dám ranní SPA (v překladu znamená stoupnu si pod horkou tekoucí vodu a budu si připadat krásně) a pak vytáhnu podložku na rovný plácek bez sněhu a budu cvičit. Před devátou jdeme na kávu, která je zde připravena a jíme poslední zásoby. Jirka si kupuje dva koláčky a vypadá docela spokojeně. Chci dopsat blog, vyřídit maily a máme v plánu kolem desáté vyrazit.

Jirka se zvedá a říká, že než to vyřídím, sbalí stan, abychom mohli vyrazit. Po pár příjemných hovorech s přateli v Čechách jdu zpět a vidím Jirku s Kubou naložené ve vířivce, kterou spolu se studeným bazénem máme přímo před stanem. Něco mi říká, že v deset asi neodejdem. Zvažujeme naše možnosti. Do hikers heaven jsem se těšila (mají tam pět psů) ale včera tu někdo říkal, že předchozí noc tam bylo ubytováno osmdesát! Hikerů, což trochu mění situaci. Tady nikdo není a do Hikers heaven je to jen deset mil. Potřebujeme dojet do REI ochodu vyreklamovat nějaké věci a vzdálenost je stejná. Zkoušíme číslo na trail angela, který říká, že nás za třicet dolarů doveze kam potřebujeme tedy za stejnou cenu, za jakou bychom mohli dostat svezení v Hikers heaven, ale tady pojedeme sami a nebudeme muset čekat na deset dalších lidí.

Je rozhodnuto. Necháme se všemi předběhnout a po týdnu ve sněhu dáme achillovce den volna. Jedné mé části (té bez achilovky a zaníceného prstu) se to nelíbí a nejraději by šla dál, ale vím, že je to rozumné. Navíc opravdu není kam spěchat. Nemá moc cenu být v Kenneady Meadows dřív než po půlce června, a i to bude ještě brzy. Pokud to budeme chtít stihnout, bude-li to vůbec reálné, budeme pak muset trochu přidat, ale to pořád jde nějak řešit, nepříklad osekat výbavu na minimum a jít s minimální zátěží. Uvidíme.

Další novinkou je, že mi nefunguje klávesnice na tabletu, respektive česká diakritika. Asi v ne úplně nepromokavém obalu navlhla nebo se prostě jen rozbila, tak je dost možné, že brzy bude blog na “hotýntota”. Chvíli využíváme tepla a dokonce si “čteme” na lehátku. Jsem u bazénu v kalhotkách, které si musím ohrnovat, protože jsou mi velké a merino podprsence. Připadám si “moc krásně” a jsem ráda, že kromě kluků, kterým je to jedno mě nikdo nevidí. Je vtipné, jak se priority na treku mění. V Praze přemýšlím, co bych si vzala na sebe a tady chodím mezi lidmi v něčem, v čem bych v doma utírala nádobí a jsem ráda, že jsem ráda. Přiznávam, že společně s týdenním nezáhlédnutím zrcadla je to velmi osvobozující. Na druhou stranu, nebýt líná to tahat, nehty bych si nalakovala hned. Některé věci se prostě nezmění.

Čas letí jako splašený a než se nadějeme je půl šesté a přijede náš odvoz. To, že i dnešní den bude mít trochu dobrodružství je jasné, jakmile náš řidič poprvé promluví. Jsme rádi, že nás někdo odveze, ale…Jízda do necelou hodinu vzdáleného REI obchodu byla zážitkem připomínajicí holandské atrakce na Matějské pouti. Ty velké, na které si připadám stará. Borec jede jak splašený a jízdu prokláda historkami, kolik je v LA bouraček a jak jsou američtí řidiči šílení. V duchu se začínám tiše modlit. Přesne takhle si představuji někoho, kdo po nocích okupuje internet a jednou udělá něco dost nepěkného. M. nám prozrazuje, že je mu dvacetsedm let a stále bydlí s rodiči. Trochu nadává na zku….. americký sen, který je možný jen pro malou skupinu lidí a ostatní jsou pěkně v pr…. (používám jeho slova). Nedávno skončil v práci a teď neví co bude dělat. Vzhledem k tomu, že víme o dost dalších lidech, které během několika dní za “malý” poplate někam dovezl, můžu říct, že tato pomoc vynese určitě víc než průměrná práce v pražské kanceláři. Raději mu to však neřeknu, protože bych se ráda dostala i zpět do kempu.

Doufám, že naše nákupy už byly opravdu poslední. Kromě nepromokavého obalu na můj telefon, na který jsem zapomněla, seženeme všechno. Ale…V obchodě strávíme přes hodinu, během kterých M., který celou dobu sedí uvnitř na schodech skoro dostane infarkt. Asi si myslel, že reklamace a dokoupení výbavy zvládneme za deset minut. Bylo to únavné, ale mám dvě teplá trička, dlouhé kalhoty, teplou vložku do spacáku a další věci. Při placení to vypadá, že jsme vykoupili půl obchodu, ale jsme tak vyřízení, že je nám to jedno. Návštěva čínské restaurace naproti padne, jakmile k ní přijdeme blíž. Bobika bych dnes nedala, takže k večeři je salát z McDonalds. Prostě ho sním a o rýži se zeleninou si nechám dále zdát. Jirka spokojeně spolkne čtyři burgery a hranolky a prohlásí, že je příjemnně najedený. Tak aspoň tak.

M.večeří s námi a povídáme si. Opět se ujistím, jak jsem šťastná, že mohu žít v Evropě. Muset být tady, asi se odstěhuji přímo na trail a do “civilizace” ani nechodím. Cesta zpět je ještě veselejší, protože je tma, takže jedeme ještě rychleji a konverzace se tentokrát stočí ke zbraním. Jsem ráda, že sedím vzadu a z rozhovoru o nábojích a pistolích co M. vlastní slyším každé třetí slovo. Celá komedie je podpořena Queeny, které mi M.pouští a při slovech “mamma, I’ve killed a man” přemýšlím, zda někdo zabije nejdřív Jirku a pak mě nebo obráceně. Napůl žertuji, ale úplně v pohodě nejsem. Vyzvedávám ještě jednoho hikera z Hikers heaven, kam míříme zítra. Frajer, kterého jsme už několikrát potkali si sem dovezl batoh, sveze se s námi deset mil zpět, aby si je teď v půl deváté večer potmě!!! zaběhl. Některým věcem nerozumím a jediné co mě napadá je PROČ???Začínám však být čím dál víc bez názoru.

Dovezeme klukům objednaných osm burgerů a jdeme spát po jedenácté. Výlet do civilizace zase jednou stačil a zítra ráno jdeme dál.

Napsat komentář