Blog

Den třicátý osmý aneb den kdy míň je víc

Vzbudím se v sedm s tím, že vstávám a jdu cvičit. Záhadně se mi opět zavřou oči a když je znovu otevřu je čtvrt na devět. Omluvou pro rekordně pozdní vstávání je, že včera jsme ušli s plnou zátěží přes dvacet mil a končili v osm večer. Delší spánek byl asi potřeba. Stavím na kávu a jdu rozložit tyvek. Sice je pozdě, ale ranní praxe bude. Bolí mě všechno, ale pár pozdravů a stojek mi udělá moc dobře.

Slunce smaží už od rána, ale máme vedle stanu malý stín, tak si kafe v klidu vypijeme a podíváme se, co nás dnes čeká. Máme dvě varianty – buď patnáct nebo něco přes dvacet mil, kde je i voda. Rozum hlasuje pro kratší variantu, ale uvidíme, jak se budeme cítit. Achillovka mě po včerejší zátěži bolí, ale možná však jen čeká na další pohyb. Vyrážíme v deset nula šest, ale nenecháváme se tím znervóznit. Většina lidí dnes míří do Casa de Luna, vyhlášeného místa dalších trail angelů vzdáleného dvě míle od trailu. Nemusím být všude, a tak si hippie atmosféru, spaní na zahradě a dav lidí necháme ujít, stejně jako Universal studios v L.A.

Za čtyři míle stavíme na pozdní snídani u hasičské stanice stojící u silnice, přes kterou trail vede. Rozložíme všechny věci a užíváme si stínu. Vypůjčíme si odpadkový koš postavený vedle domku, ze kterého vzápětí vyleze mladý kluk.

“Klepali jste?”

“Ne-e.“  Jde k nám a ptá se, zda jsme hikeři.

“Ano, jdeme PCT.”

“Co to je” otáže se překvapeně.

“To je trek, který máš tady za barákem, kderý vede z Mexika do Kanady” smějeme se.

“COŽE???Vy jdete pešky??? Jako jen s tímhle batohem???”

Očividně ne každý, nehledě na to jak blízko trailu je, o něm ví. Kluk byl celý nadšený z toho, že jdeme s batohem. Prý jsme hrdinové a byli by z nás skvělí hasiči. Pro jistotu nám vyjmenoval všechny benefity své prácea dokonce i platové podmínky. Bezva, kdyby to v Praze nešlo, zkusím být požarník v Kalifornii. Hned jsem klidnější.

Odpoledne je opět ve znamení kopců a vedra, obojí v extrémní variantě. Všichni máme dost. Po Martinově eskapádě s chřestýšem, kterou přežili jak Martin, tak chřestýš ve zdraví se rozhodneme, že dnešní den bude mílově kratší a kempujeme na šestnácté míli. Krásné místo v dolíku uprostřed stromů, kde je po dlouhé době všechno zelené.

Večer je klasicky rychlý. Než uvaříme je skoro tma. Podává se druhá část brambor s rýží po které se každý dojí tím, co mu zbylo. Jirka ramen s tuňákem a tyčinkou a já mám jako dezert lentilky. Na Loving hut se těším každý den. Snad z té přemíry zeleniny nedostanu kopřivku. Je tu zcela nezvykle signál, na kterém se mi stejně fotky nedaří nahrát. Asi má být blog bez ilustračních obrázků, aby co nejvíc probudil fantazii příležitostných čtenářů. Podaří se mi stáhnout si několik audioknih a libuji si, že teď se ty kopce budou šlapat sami.

Pro jistotu věšíme jídlo a děláme si z Kuby legraci, že zkušenost se zvířaty je teď na něm. Mně medvěd snědl oběd, Martin bojoval s chřestýšem a na Kubu čeká..Puma…Všichni doufáme, že tato zkušenost se nám letos vyhne a když jdeme spát, slyším tlapky všude kolem.

Napsat komentář