Blog

Den třicátý osmý aneb den kdy míň je víc

Vzbudím se v sedm s tím, že vstávám a jdu cvičit. Záhadně se mi opět zavřou oči a než je otevřu je čtvrt na devět. Rekordně pozdní vstávání, ale včera jsme ušli s plnou zátěží přes dvacet mil a končili v osm večer. Delší spánek byl asi potřeba. Stavím na kávu a jdu rozložit tyvek. Sice je pozdě, ale ranní praxe bude. Bolí to, ale než udělám pár pozdravů a stojek, udělá se mi podstatně lépe. Tak málo stačí.

Slunce peče už od rána, ale máme vedle stanu malý stín, tak si kafe v klidu vypijeme a podíváme se, co nás dnes čeká. Máme dvě varianty – buď patnáct nebo něco přes dvacet mil, kde je i voda. Rozum hlasuje pro kratší variantu, ale uvidíme, jak se budeme cítit. Achillovka po včerejší zátěži bolí, možná však jen čeká na další pohyb. Vyrážíme v deset nula šest, ale nenecháváme se tím znervóznit. Většina lidí dnes míři do Casa de Luna, vyhlášeného místa dlaších trail angelů vzdáleného dvě míle od trailu. Nemusím být všude, a tak si hippie atmosféru, spaní na zahradě a dav lidí si necháme ujít, stejně jako Universal studios v L.A.

Za čtyři míle stavíme na snídani (časově oběd) u hasičske stanice, která stojí u silnice, přes kterou trail vede. Rozložíme všechny věci a užíváme si stínu. Vypůjčíme si koš stojící vedle domku, ze kterého vzápětí vyleze mladý kluk. “Klepali jste?” “Ne” odpovíme. Jde k nám a ptá se zda jsme hikeři. “Ano, jdeme PCT.” “Co to je” ptá se překvapeně. “To je trek vedoucí tady za barákem z Mexika do Kanady.” “COŽE???Vy jdete pešky??? Jen s tímhle batohem???” Očividně ne každý, nehledě na to jak blízko trailu je, o něm ví. Kluk byl celý nadšený z toho, že jdeme s batohem. Pŕy jsme hrdinové a byli by z nás skvělí hasiči. Pro jistotu nám vyjmenoval všechny benefity a dokonce i platové podmínky. Bezva, kdyby to v Praze nešlo, můžeme být požarníci v Kalifornii. Hned jsem klidnější.

Odpoledne je opět ve znamení kopců a vedra, obojí v extrémní variantě. Všichni máme dost. Po Martinově eskapádě s chřestýšem, kterou oba přežili ve zdraví se rozhodneme, že dnešní den bude mílově kratší a kempujeme na šestnácté míli. Krásné místo v dolíku uprostřed stromů, po dlouhé době je všechno zelené.

Večer je klasicky rychlý. Než uvaříme je skoro tma. Podává se druhá část brambor s rýží po která se každý dojí tím, co je. Jirka ramen s tuňákem a tyčinkou a já mám jako dezert lentilky. Na Loving hut se těším každý den. Snad z té přemíry zeleniny nedostanu kopřivku. Je tu zcela nezvykle signál, na kterém mi stejně fotky nahrávat nejdou. Asi má blog být bez ilustračních obrázků, ale nepřestávám doufat. Využívám dat a stahuji si několik audioknih, aby se mi v kopcích lépe šlapalo.

Pro jistotu věšíme jídlo a děláme si z Kuby legraci, že zkušenost se zvířaty je teď na něm. Mně medvěd snědl oběd, Martin bojoval s chřestýšem a na Kubu čeká..Puma…Všichni doufáme, že tato zkušenost se nám letos vyhne. Přesto když jdeme spát, tak slyším tlapky všude kolem.

Napsat komentář