Blog

Den Třicátý čtvrtý aneb záchrana

Po noci v mokru a zimě nemohlo ani ráno být růžové. Vstala jsem v šest, abych zjistila, že nám úplně omrzl stan. Obloha byla modrá, ale než vstal i Jirka opět se zatáhlo. Nedalo se nic dělat než zabalit mokré věci a jít dál s nadějí, že níž bude lépe a tepleji a po cestě rozmrzneme. Dříve by mě opravdu nenapadlo nasazovat si ponožky na ruce (doby, kdy jsem si v dětství nasazovala punčocháče na hlavu a hrála si, že mám copy jsou nenávratně pryč), ale dneska mne improvizované rukavice zachránily.

Šetříme čas tím, že se nepřevlékáme. Není do čeho. Najednou se mi udělá mdlo. Chce se mi zvracet a klepu se. Musíme vyrazit a pokusit se zahřát. Prvních pár kilometrů jdu v péřovce a plášťence, abych se zahřala. Jak sejdeme níž, svítí slunce a rychle se oteplí, takže opět vše svlékáme a já jdu v pyžamu. Do Ranger station to máme šest mil. Každá míle navíc mi dnes připadá jako věčnost.

Když se vyjasnilo, konečně zase vidíme tu krásu kolem sebe. Na špatném počasí je snad ještě horší než zima, že člověk nevidí kolem sebe. Před na’mi se rozprostírají hory všech tvarů a barev. Nádhera, která mi vrací chuť jít dál. Na Ranger station, kde působí trail angel, který za malý poplatek prodáva párky, limonádu a chipsy sušíme všechny věci. Jednoduše všechno rozložíme na zem a jsme šťastní, že nám to uschne. Slova jako hygiena nebo čisto na treku mají zcela jiný význam než v Praze. Skoro jako v Indii. Myslím, že zrovna tady je Jirka rád, že nemůžu lepek a nejím maso,, protože má párky dva. Dojí to brambůrky a Zbytkem sušených brambor, které si dělám já a vypadá opět docela spokojeně. Zdržíme se na slunci skoro dvě hodiny a vyrazíme na zbývajících devět mil do kempu.

Mineme poslední zdroj vody s nádherným místem na stanování a ja nenápadně navrhuji zůstat. “Nemáme jídlo” odvětí Jirka. “Je tam zbytek brambor” namítnu. Pohled, který dostanu mi jasně ukáže, že krásy přírody jdou dnes stranou. Čekají nás poslední dva kopce a pak už seběhneme do kempu. Dnes každé stoupání bolí a včerejší běh v zimě mé achillovce opravdu nepomohl, protože už je oteklá i na pohled.

Kolem čtvrté dorazíme do kempu, kde si jako první dáme zmrzlinu a banán. Chvíli jen tak sedíme a jsme rádi, že jsme rádi. Stavíme stan a já si dávám horkou sprchu, kterou před spaním ještě zopakuji. Nikdy by mě nenapadlo, že dvakrát postojím pod horkou vodou a budu si připadat jako v lázních.

Dorazí i kluci, kteří jedou dokoupit zásoby do města a jdou na večeři. Jsme líní a tak si Jirka dá jen něco v kempu a já dojím brambory. Výhodou je, že nemusím nikdy složitě přemýšlet, co bych si dala, protože jsem ráda, že si můžu dát alespoň něco. Konečně si zacvičíme na rovině a při teplotě přesahující nula stupňů. Večer chvíli posedíme s kluky, kteří se vyladění vrátili a jdeme spát v půl dvanácté, tedy v době, kdy většina hikerů má již hlubokou noc. Ani po měsíci na trailu neumím chodit spát v osm večer a vstávat v pět. Zítra nás čeká “jen” deset mil do Hikers heaven a snad tolik potřebný odpočinek pro achillovku.

Napsat komentář