Blog

Den třetí aneb nahoru a dolu

Včera jsme měli menší nepříjemnost před usnutím. Nemohli jsme se porovnat. Bydlíme sice v 1KK, ale přece jen máme terasu a dokonce tolik prostoru, že volně můžu dělat stojky uprostřed bytu. Náš tarp je prodávaný pro dvě osoby, které asi musí být trpaslíci nebo jen přijdou, po hlavě padnou dovnitř a okamžitě usnou. Cokoli ve stanu udělat je nadlidský úkol a asi jediné, co nás zachránilo od toho, abychom se pobili je, že já jsem skladná a Jirka tolerantní.

Ráno jsem vstávala trochu po zadku nebo lépe řečeno, jsem v šest otevřela oči a jediné, co jsem chtěla, bylo je znovu zavřít. Poprvé nás přišla navštívit kondenzace, takže stan byl úplně mokrý a péřové spacáky navlhlé. Ihned navrhuji, že vstanu a udělám kávu. Jirka je naladěn podstatně veseleji a rád souhlasí. Většina lidí se balí, někteří už dokonce vyrazili, aby uběhli co nejvíce kilometrů. Náš čeka dnes cca devatenáct, a tak není kam se hnát. Oba jsme se jednohlasně shodli, že minimálně první dva týdny vlastně nejdeme PCT, ale trénujeme na PCT, což si připomínáme skoro pokaždé, když nás někdo předběhne. Zatím se však nenecháváme strhnout davovým šílenstvím nazývajícím se “běžíme do Kanady” a tak potom, co se ráno trochu rozhýbáme, jsme docela mobilní.

Než jsme pobalili a já si užila ranní sprchu a umytí hlavy bez šamponu, který nemám, bylo půl deváté. Šli jsme přes obchod, kde si Jirka včera koupil pivo, které nesměl pít ani vevnitř ani venku, abychom si dotočili vodu. Cestou Jirkovi trochu došel humor, ale sladká limonáda a čokoláda ho trochu nastartovaly. Tak ono na jednu minitortilu s kokosovou pomazánkou, co si dal k snídani, se člověk moc nenaladí. Po půl desáté jsme na trailu a vesele plánujeme, jak zítra v sedm ráno vystartujeme, což zní něco jako “dám si poslední koláček a od zítra držím dietu.”

Je dost jasné, že bude zase vedro. Neseme docela dost vody, takže tu přebytečnou na sebe za chvíli vylijeme. Ačkoliv jsme včera “prali” po hodině chůze v prachu je to úplně jedno. Krajina se mění každou chvíli, poison oak vystřídaly jiné rostliny a stromy, které neznáme (takže přátelské a nejedovaté). Poučen slabostí Jirka za chůze svačí gumové medvídky a i já při další zastávce jím oříšky. Přijde mi, že pořád jím. Po obědě, který jsme rozumně strávili v ojedinělém parádním stínu pochopím, proč je nutné jíst víc, než dvakrát denně. Přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že ten krpál co jsme seskákali dolů po kamenech vylezeme i nahoru. Několikrát. Skončila legrace a náš třetí den se ukázalo, proč se treku říká “Pacifická hřebenovka.” To akorát já blbec jsem si myslela, že když začátek je v poušti, proskotačím se v klidu na rozehřátí po rovině s občasným mírným kopečkem. Ne. Tatry hned pěkně od začátku.

Taková normální poušť

Jirka se mi snažil po cestě vysvětlit, že dnešní převýšení je 700 metrů, ale tam moje představivost nesahá. Umím si představit spoustu věcí, někdy zbytečně moc, ale tohle prostě ne. Možná je to dobře, protože celkové převýšení cesty je cca 150kilometrů, což je naprosto mimo moje chápání a tak jsem naprosto v klidu. Zatím mám co dělat tady v “poušti.” Později odpoledne jsme dostoupali a pokračovali asi čtyři kilometry po hřebenu, kde začala ta největší “legrace.” Panoramata neuvěřitelná, kopce, kam člověk dohlédl a všechno zelené s vyčuhujícími skálami, ale také chůze po čtyřiceti až šedesáti centimetrů široké cestičce s příkrým, několikasetmetrovým srázem do údolí. Soustředila jsem se na každý krok a každé zapíchnutí hůlky, protože při pohledu dolů se mi nedělalo úplně dobře. Vzpomínka na můj pád jakoby oživla, i když to letos bude již pět let. Jsem ráda, že tohle můžu trénovat už od začátku, protože první seznámení s kopci a rovnou i sněhem s nesmeky na nohou by bylo pro mě dost brutální.

Krása střídá nádheru, ale těžce vykoupenou:)

Kouzelné je, že člověku je chvílema tak dobře, jakoby chytil vítr do plachet a říká si “mohl bych jít pořád.” To ho většinou přejde po dalším kopci, kdy nadšení rychle opadne a každý kilometr se táhne jako “lovosice.” Několikrát se to zopakuje a pak je důležité chytnout ten moment “je mi dobře” a skončit, což se nám dneska moc nepovedlo. Chtěla bych však dodat, že cokoli tu píšu, je čisté z mého pohledu a jistě jsou borci, co beží a jako vítr doletí až do Kanady. Můj pohled je z úhlu s dálkovým chozením velmi nezkušeného člověka, který na tom asi fyzicky není nejhůř, ale v životě nikam nešel s batohem ani víc dní v kuse.

Zinková pasta, zachránce rozhnípané brady

Před pátou jsme došli k místu na stanování, kde už bylo asi deset lidí a celé bylo utopené v dolíku u vody, což znamelo, že když první nadšenec začne ve 4:30 ráno vyfukovat svou podložku a balit stan, budeme okamžitě vzhůru i my. Asi padesát metrů nad tím byl mezi křovím schovaný plácek, kde nikdo nebyl. Sice trochu z kopce, ale stan se postavit podařilo a dokonce tu bylo místo i na vaření a cvičení. Dnešní večeře á la carte se skládala z apetizeru, kterým byl zelený nápoj ze směsi vojtešky, máty a zeleného ječmene. První chod byla bramborová polévka z pytlíku (jiný druh než včera, který chutnal úplně stejně), do které jsem v první várce přidala quinou. Druhý chodem bylo několik pozdravů slunci a pár stojných pozic, předklonů a lehký záklon okořeněné všudy přítomným prachem. Z nápojového lístku stojí za zmínku čerstvě přefiltrovaná voda z potoka použitá jako neti, tedy výplach nosu a následné zjištění, že neosolenou, ledovou vodou si nos opravdu nepropláchnete. Jako dezert se podávala druhá várka bramborové polévky, tentokrát s bezlepkovými vločkami,které se krásně navařili a tak ani Jirka bezprostředně po dojedení neměl hlad.

Gastroporno

V půl desáté jsme již uložení a já jsem moc zvědavá na to ranní vstávání. Je docela zima, oba máme alergii asi na všechno co tu kvete a zítra půjdeme jenom do kopce.

Napsat komentář