Blog

Den stý aneb bitva, která nejde vyhrát

Abychom odpočinkový den dovedli témeř k dokonalosti vypínáme budík. Chvíli po šesté se stejně vzbudíme a cítíme se oba lépe. Je vtipné, že den, kdy ujdeme dvacetšest kilometrů po lávových kamenech a následující ráno vstávám v šest považuji za docela relaxační. Po čase se vnímání opravdu mění. V klidu snídáme a v osm vyrážíme. Mě pořád hodně bolí achillovky, které by asi uvítaly dva dny klidu, což momentálně není na programu a tak doufám, že občasné chlazení v ledové vodě a vlídné slovo bude v tuto chvíli stačit.

Chtěli bychom dojít až k trailu vedoucímu k Elk lake, kde se nachází restaurace, což je ale dvacetsedm mil a čas tomuto plánu příliš nenahrává. Opět přecházíme lávu a dopřejeme si malý výstup mimo trail k velké díře, která se tváří jako bývalá sopka. Vzpomínám, jak jsme byly téměř před dvaceti lety s babičkou na Vesuvu a říkám Jirkovi, že nahoře určitě něco bude. No…Není tam nic a my sestupujeme opět dolů a já se utěšuji pocitem, “že aspoň vím, že mi nic neuteklo.” Potkáváme kluka, kterému interně přezdíváme křikloun, protože nepostojí, neposedí a je slyšet na kilometr okolo. Je milý, jen trochu hlučný. Říká, že zítra chce dojít až do Shelter Cove, což je padesát mil, tzv. dva maratony za sebou. Ptáme se proč a odpovědí je, aby to dal. Tolik k obdivování přírody.

Pokračujeme v docela pohodovém, přesto rychlé tempu. Před polednem svačíme u potoka a poprvé přijdou na přijdou řadu naše obleky proti komárům. Vypadají neskutečně vtipně, ale jsou jako jediné alespoň trochu účinné. Po přestávce se docela rozjedeme a dalších deset mil naskočí jako nic. Přichází na řadu odpolední káva a tyčinka a my zjišťujeme, že to k odbočce zvládneme. Navrhuji se na Elk lake vykašlat a jít ještě o necelé tři míle dál k místu, kde je i voda a odkud budeme moci ráno pokračovat. Ne, že bych si nedala něco dobrého, ale zacházet si kvůli tomu skoro tři míle mimo trail se mi moc nechce.

Domluveno. Trail je v lese bez výhledů nekonečný a přichází na řadu opět audioknihy. Začínám chápat, proč většinou Oregon nepatří k oblíbeným úsekům PCT. Zlaté kopce než nekonečné míle v menších převýšeních v prachu v lese.

Na místo dorazíme v půl deváté s čelovkou, protože se začalo opět dříve stmívat. Ráno v osm by mne nenapadlo, že budeme spát na třicáté míly a mám toho docela plné kecky. Vaříme Jirkovi večeři, kterou jsme nestihli a mně čaj, protože už jsem poučená a vím, že když večer jím je mi ráno blbě.

Celá akce je naprosto znemožněná všudypřítomnými komáry, kteří se tu vyskytují po tisících a prokousnou i naše síťované obleky. Po příštích několik desítek mil máme procházet komářím peklem a musím uznat, že tohle peklo je. Ač bych si ráda v potoce umyla nohy a došla na záchod, oboje odkládám na naurčito. Místo koupele poslouží vlhčené ubrousky a zbytek odložím na neurčito. Bitvu s komáry jsme prohráli na celé čáře a oni bezkonkurenčně vyhráli soutěž o nejotravnější záležitost celého výletu.

Usnula jsem za svědění celého těla ještě dřív než se Jirka stihl uložit a tuším, že dnes se mi nic zdát nebude.

Napsat komentář