Blog

Den stotřináctý aneb na značky

Poslední věc, která mi při budíku v sedm připadala byla, že jsme strávili dva dni v Ashlandu. Cítím se jako po pětatřiceti mílích a Jirka na tom není o nic lépe. Je pravda, že oba dni nelze ani přinejlepším nazvat odpočinkovými. První den strávených telefonáty a po doktorech a druhý osmi mílemi našlapanými ve městě při kolečku doktor, obchod, nákup, pošta. Na chvíli nás napadne, že by ten dnešní den mohl být ten skutečně odpočinkový, ale oba víme, že to neuděláme. Naštěstí jsem se už včera večer domluvila s jednou hodnou paní, která nás před devátou vyzvedne a hodí zpět na trail, kde jsme v pondělí skončili. Říkala, že musíme jet brzy, to znamená ve třičtrvtě na devět. Kdyby jen věděla, že to už míváme běžně několik mil za sebou. Někdy se docela těším na normální život, kdy ráno nebude v pět a v devět nebudu mít sedm mil v nohách.

Naposledy se vysprchuji, protože příští zastávka v Etně je za pět dní. Narovinu se přiznám, že se mi vůbec nechce. Energie se poděla nevím kam, ale zároveň vím, že zítra by to bylo ještě horší. Máme posledních dvacetpět mil do Kalifornie a čekají nás zase hezké výhledy a taky něco jiného než les od rána do večera. Říkám si, že na soudy se mi taky nechtělo a tohle je přece jenom daleko lepší zábava. Voda a káva pomůže a před devátou už sedíme v autě. Sarah je moc milá, pracuje v galerii a mě znovu zamrzí, že jsem vůbec neměla čas na žádné kulturní vyžití. Shakespearovské slavnosti, galerie, koncert, tedy nic z toho v co jsem skrytu duše plánovala. Nevadí, příště.

Máme před sebou deset mil do kopce s převýšením téměř kilometr, tedy ne úplně trasou, kterou by člověk po antibiotikách a ne úplně ve formě chtěl začínat. Kupodivu to není tak šílené a my pomalu, ale jistě stoupáme k vrcholu. Není to sice rychlostí tři a půl míle za hodinu, ale s těžkými batohy na zádech jdeme překvapivě v pohodě. Trochu jsme změnili nákup a vzhledem k trávicím problémům si koupili “lepší jídlo” které je daleko objemnější. Nahoře obědváme a já jsem ráda za to jablko, které táhnu s sebou. Jirka si tentokrát nese chleba, na který od začátku nadává, že se mu nevejde do batohu. Při obědě protesty přestanou a chleba asi poneseme častěji.

Po pauze se nám už zdaleka tak dobře nejde, přestože to je z kopce. Mám pocit, že usnu za chůze a v tom se shodneme. Místo plánovaných třiadvaceti mil je z toho o pět méně, ale oba cítíme, že vyspat se a nabrat sílu na poslední třetinu naší procházky je úplně stěžejní. Stan stavíme už chvíli po páte kousek od vody na příjemném místě ve stínu. Doufám, že večerní cvičení pomůže a zítra už do toho šlápneme zase v plné síle.

Napsat komentář