Blog

Den stotřicátý třetí aneb polední koupání, pár kapek a nekonečný kopec

Ráno za východu slunce je jedno z těch, které si budu pamatovat. Jedinou nevýhodou je, že se nám nikam nechce. Po osmé se přece jen vyhrabeme a jsme s Kangou domluveni na oběd u řeky. Dopoledních deset mil uteče poměrně rychle, ale to skoro vždy. Únava na mne padá až kolem páté a posledních šest až osm mil bývá smutnou ukátkou toho, jak se ploužím po trailu, sbírám šišky a kameny a nohy si žijí svým vlastním životem.

Ve dvanáct dojdeme ke smluvenému místu, které nám vyrazí dech. Velký most ve výšce třiceti metrů jsme uprostřed divočiny nikdo nečekal. Pod ním se kroutí řeka v ideálním proudu na koupání obklopená skálami a velkými kameny. Slézáme opatrně dolů a už jsme ve vodě. Po hodině se přemlouvíme pokračovat i díky tomu, že to vypadá na déšť. Skutečne pár kapek spadne, ale jsou příjemným osvěžením a alespoň trochu odeženou všudepřítomné mušky a komáry. Jak nám vysvětlila paní vezoucí nás včera do Quincy, zdejším komárům se říká “nosees”, protože nejsou vidět, za to jejich kousnutí je cítit více než hodinu. Mušky se za chůze doslova srocují před obličejem a létají člověku do očí a nosu, takže jediná šance jak přežít je síťka na hlavu. Lituji Kangu, která jí poslala domů a v Quincy si zapomněla koupit jinou. Já bych se zbláznila.

Odpoledne se mi podaří otřít o Poison oak, který zákeřně roste přes cestu a je červený. Slpynul mi s trailem a tak se snažím si místo otřít a nastříkat dezinfekcí. Při této operaci upustím pytlík, ve kterém je malý krém a vazelína, a ten se vesele kutálí ze srázu dolů. Krém a pytlík zachráníme, vazelínu nikoliv. Jsme tak vycvičeni, že ani jeden z nás nenadává. Stanou se daleko horší věci.

U vody krátce svačíme a všichni toho začínáme mít dost. Dnešní převýšení skoro dva kilometry nám připomene Washington a poslední čtyři míle moc neutíkají. V půl osmé shazujeme s úlevou batohy a následuje tradiční večerní kolečko “postavit stan, dojít pro vodu a zacvičit si”, abychom se ráno byli schopni vykutálet ze stanu. Zjistila jsem, že bolest chodidel a úponu achillovky má dokonce své jméno a diagnózu. Rozhodla jsem se to okamžitě zapomenou a beru to tak, že mě prostě bolí nohy, což je po skoro čtyřech tisících kilometrů dost pochopitelné. Bolí mě už od Washingtonu, každý den a vlastně pořád kromě doby, kdy spím. Místo brufenů si s nimi hezky povídám a povzbuzuji je, že posledních necelých pět set mil už dojdeme. Myslím, že Jirka to dělá dost podobně a docela to funguje. Máme večerní návštěvu, kterou je naprosto nebojácný srnec, který se tváří, že dnes s námi bude spát ve stanu. K jeho nevoli se zapneme dovnitř a tak alespoň s chutí dupe deset centimetrů okolo. Alespoň plaší medvědy, říkám si. Tohle mi bude v Praze chybět.

Napsat komentář