Blog

Den stotřicátý pátý aneb “timing is everything” a Sierra city

V noci mě vzbudí nutkání si odskočit, Než se stačím zvednout, slyším divné zvuky. Puma. Tedy alespoň si to myslím. Zvažuji své možnosti a při rozepínání stanu stejně Jirku vzbudím, protože rozbitý zip je na jeho straně a tak jdeme ven oba. Pumu nevidím, ale místo ní pozoruji nádhernu mléčnou dráhu na obloze. Noc je tu snad ještě hezčí než den. Nemůžu usnout, ale nakoneč přeci jen zaberu a probudím se ve třičtvrtě na šest sama od sebe a po dlouhé době docela odpočatá.

Měníme ranní strategii a místo snídaně ve stanu se co nejdříve stažíme ze stanu vylézt. Funguje to lépe, i když ne stoprocentně. Než se stihneme vypravit je stejně čtvrt na osm. Lepší malý pokrok, než žádný. Severní Kalifornie se nám opět ukazuje v celé své kráse a výhledy jsou dechberoucí. Po dvou hodinách chůze sedíme nahoře na kopci s výhledem na spodní jezera obklopená skálami a užíváme si. Pauza nemůže být tak dlouhá, protože čas se krátí a musíme do Sierra city dorazit před pátou odpoledne, abychom stihli obchod, ve kterém na nás čeká balík. Obědváme i s Kangou a ostatními hikery u zdroje vody a zvažujeme své šance. Musíme oběd uvařit, protože nic studeného už nemáme a tak zbývajících sedm a půl míle musíme ujít za dvě hodiny. To by nebylo nic tak neproveditelného, kdyby Sierra city nebyla vzdálená od trailu ještě míli a půl po silnici.

Těsně před cestou dohoníme Kangu, která vyrážela půl hodiny před námi. Jakmile vstoupíme na silnici, uslyšíme auto jedoucí správným směrem. Zdvihneme palec, auto staví a my jsme za pět minut před obchodem. Je nám trochu líto ostatních hikerů, kteří tu byli dřív, ale jdou po silnici směrem k městu a do auta se už nevejdou. Timing is everything. Ve čtvrt na pět vcházíme do obchodu, aby nám majitel sdělil, že máme štěstí, protože za chvíli zavírá a zítra ani pozítří neotevře. Ani si nechci představovat variantu, že bychom to nestihli a čekali tady dva dni na náš balík. Amazon ani tentokrát nezklamal a naše jídlo zabalil do trojnásobné krabice, než bylo potřeba. Alespoň jsme ji bez problémů v záplavě balíků našli. Čekají nás tady také nové boty a nové přezky na batoh. Náhrada za prasklou láhev na vodu tu bohužel není a my jsme tím pádem tak trochu v háji. Na zdejší poštu zřejmě dorazila, ale ta je samozřejmě až do pondělí zavřená a obchod, kam měla být doručena bude ode dneška zavřený až do středy. Situaci jako tuto je ještě obtížnější řešit bez jakéhokoliv signálu, který tu samozřejmě není a celkově se vyskytuje jen velmi zřídka.

S jídlem je opět zábava. To, že si vedle nás všichni ostatní hikeři dávají zmrzlinu, je spíš vtipné. Bohužel značná část objednaných potravin obsahuje mléko a tak alespoň uděláme radost ostatním, kterým to nevadí. Pár věcí vyměníme, ale i tak můj jídleníček na příští čtyři dny příliš pestrý nebude. Nijak se tím netrápím, protože jsem stále nadšená, že mi není špatně a tak je mi úplně jedno, co budu jíst, hlavně když mi nebude blbě.

Než vybalíme a postavíme stan je podvečer. Jdeme se vysprchovat do místní veřejné sprchy, která je sice zdarma, ale zato úplně studená. Zvládnu si i umýt vlasy a svou otužilost považuji za velký pokrok. Vzhledem k množství jídla odpadá nutnost jít na večeři. Přesto se na chvíli s Kangou a ještě jedním kolegou jdeme vyvětrat. Sedět po několika měsících v normální restauraci je poněkud nezvyklé. Dost se nasmějeme a shodujeme se, že zbývajících čtyři sta čtyřicet mil si musíme opravdu užít. Začneme tím, že zítra nenařídíme budík a v klidu a v pohodě se vypravíme na další etapu.

Napsat komentář