Blog

Den stotřicátý osmý aneb rychlý výlet do lékárny a hra mysli

Ráno se po šesté nemůžu probrat a když se přece jen vysoukám do zimy ze spacáku, je jasné, že mám trochu problém. To, že se o mě v dolních partiích pokouší napříjmená infekce, vím už pár dní. Bohužel poslední lékárna je nějakých dvě stě mil za námi a když jsem byla v její blízkosti, žádné problémy jsem neměla. Doufla jsem, že to nějak rozchodím nebo vydržím až do South Lake Tahoe vzdáleného dva dni cesty. Trochu si postěžuji, že nemůže být chvíli klid a když mi není špatně z jídla, přijde tohle. Vím, že si nepomůžu a přes svou nechuť se zdržovat výletem do města, jsem ráda, že Jirka toto řešení navrhl, protože každý krok je dost únavný.

Dojdeme pět mil k silnici, které mi připadají nekonečné. Odtud je to do Truckee sedm mil. Po ani ne patnácti minutách staví pick-up a pán ochotně souhlasí, že nás doveze do lékárny. John byl na kopci zkontrolovat stavbu a jede zpět do města. Po krátkém povídání nám nabízí, že má na zahradě karavan, kde se můžeme ubytovat a odpočinout si a já upřímně lituji, že musíme být ve čtvrtek v Tahoe a Kanga vyrazila před námi. Truckee je nádherné a připomíná mi washingtonský Stehekin. Vůbec jsme neměli v plánu sem zajíždět a já vidím, že alespoň k něčemu mé problémy byly, protože bych se sem určitě někdy ráda vrátila. Město velké akorát leží u obrovského jezera a je obklopené horami. Na spoustě z nich jsou lyžařské vleky a John vypráví, že je zde ráj běžkařů, což si umím představit.

V lékárně najdu co potřebuji a jsem ráda, že jsem si v této oblasti mnohokrát hrála na doktora a spoustu věcí si pamatuji, protože zaměstnanci zdejších lékáren sortimentu rozumí asi jako koza petrželi. John nám v mezičase nabídne, že nás hodí zpět na trail a my s díky přijímáme. Pozveme ho alespoň na kávu, kterou si vypijeme po cestě a ani ne za hodinu jsme zpět na trailu. Na parkovišti si vzpomenu, že jsem si měla koupit ještě pár vlhčených ubrousků, kterých už moc nemáme, když v tom Jirka říká, že je tu někdo nechal. Říká se, že “trail provides” (pozn. Pro rodiče “trail poskytne, co člověk potřebuje”) a je to pravda. Je jen nutné si uvědomit, že mnohokrát člověk chce věci, které určitě nepotřebuje.

Další průběh dne bych nazvala hra mysli. Ačkoliv procházíme nádhernou sekcí s výhledy, že člověk neví, kam dřív koukat, k užívání mám daleko. Je mi blbě, bolí mě spodní část břicha, pocity dole nebudu popisovat a já znovu vidím, že fyzický stav je na prvním místě a jak hlava může pomoci nebo všechno udělat daleko horší. Snažím se si to alespoň nepřipouštět, nemyslet a jít dál, protože momentálně nemůžu víc udělat. Vím, že to za pár dní bude lépe, jen to teď nesmím brát fatálně a vytvářet zbytečná dramata. Několikrát se mi chce brečet nebo praštit sebou do prachu, ale sebelítost přichází s podstatně menší intenzitou než dřív.

Ve tři stavíme na oběd, ke kterému máme rýži s čerstvou paprikou, kterou jsme včera dostali. Delikatesa. Máme před sebou dalších deset mil a během několika hodin se úspěšně vyhneme dešti, nikoliv však zimě a větru. Podaří se mi roztrhnout si botu při přelézání padlého stromu přes trail, což je výkon s ohledem na to, že je mám na sobě třetí den a mají mi vydržet až do konce.

Přes dnešní pozdní start, zastávku ve městě, mojí nepříliš dobrou formu stavíme chvíli po sedmé na smluveném místě stan. Kanga už tu je a my se jdeme alespoň trochu umýt do potoka. Posledních pár dní už si připadám dostatečně “trashy” a nemůžu se dočkat až všechno včetně sebe vyperu. Dnes mám jediné přání – udělat si horký čaj, aplikovat to, co jsem si dopoledne koupila v lékárně, jít do spacáku a doufat, že mi ráno bude líp.

Napsat komentář