Blog

Den stotřicátý druhý aneb jak jsem šlápla na hada, Quincy a bolavá záda

Ráno jsme si po včerejším výkonu přispali a než se vymrcasíme je devět. Nikam extrémně nepospícháme a já se nemůžu moc hýbat. Z ničeho nic mne začala bolet bedra. Ona vlastně nebolí, jen tuhnou okolo druhého a třetího obratle. Nemohu se moc zaklonit (já vím, “Tak se nezakláněj”), ale je to dost nepříjemné. Nevím, zda je to z batohu, ale vím jistě, že by pomohlo si na tři dni lehnout a ledovat, což není momentálně úplně reálné. Tak jdu , snažím se jim domluvit a uvidíme, jak to zabere.

V pohodovém tempu si povídáme, když v tom mi něco spadne z postraního srázu pod nohy. Had. Šlápnu na něj, lekneme se oba a had doslova vyskočí a spadne dolů do lesa. Myslím, že chřestýš to nebyl, ale stejně mne polije studený pot. Nemohla jsem nic dělat, spadl mi přímo pod nohy. Naštěstí se vše událo tak rychle, že jsme přežili oba.

Všude kolem nás je poison oak, který nevidím. Nevím, jak je to možné, ale vidím ho vetšinou až když už je pozdě. Jirka, který jde za mnou každou chvíli říká “dotkla si se ho hůlkou” nebo “teď nohou”, takže se vyměníme. Jirka jde první a občas hlásí dopředu, případný karambol nevidí a jsme oba v klidu. Někdy jsou řešení “problému” dost jednoduchá.

Po poledni dojdeme k silnici, ze které stopujeme do Quincy. Po dvaceti minutách, kdy ani jedno auto nezastaví přemýšlíme, co budeme dělat, budeme-li mít smůlu. Než něco kloudného vymyslíme, staví pick-up a v něm slečna, která jede stejným směrem. Omlouvá se za bordel v autě, ale my jsme šťastní za cokoliv. Za půl hodiny už stojíme před Morning thunder a jdeme se najíst. S momentálním stven našeho zažívání je to veselé a tak si Jirka dává vege burger, já ovoce a dělíme se o salát. Ještěže nás pověstný “hikers hunger” minul, jinak nevím, co bychom dělali. Ono ve čtyřiceti stupních člověk nemá vlastně hlad.

Příchází Kanga, která je tu už od rána. Včera si celý den myslela, že jsme před ní, protože si nevšimla našich batohů u cesty, když jsme šli pro vodu. A tak celý den běžela a běžela s myšlenkou, že jsem extrémně rychlí a protože nás neviděla na domluveném místě na stanování, šla ještě dál frustrovaná, že jsme jí zmizeli. Dost se nasmějeme a vysvětlím jí, že pravděpodobnost, že s momentálním stavem svých zad uběhnu třicet mil do sedmi večera je nulová.

Po obědě jdeme zařídit nezbytnosti. Jako první si jdu koupit lžíci, protože moje nerozbizná titanová se jaksi zlomila. Mají jen extra dlouhé neb extra drahé, tak volím první variantu a doufám, že nedopadne jako ta první. Kanga si šla do vedlejšího obchodu dát zmrzlinu a přijde s informací, že mají i veganskou. To nelze odmítnout a tak strávíme dvacet minut v obchodě s hračkářstvím, který vlastní milý chlapík, co také vyrábí vlastní zmrzlinu. Kyž se neprodávají hračky, prodává se zmrzlina a tak je schopen uživit svých pět dětí. Přestěhoval se sem s celou rodinou z L.A. A já mu dost rozumím proč.

Zbývá ještě dokoupit trochu jídla na příští etapu a dát si sprchu. Využíváme místního azylováho centra, kde nepomáhají jen lidem v nouzi, ale také hikerům. Sice jsme se myli dopoledne v řece, ale to co z nás teče tomu nenapovídá. Kéž by pocit čistoty vydržel trochu déle, než se vrátíme na trail. S nákupy skončíme v šest a trochu se obáváme, jak se dostaneme zpět na trail. Máme opět štěstí a asi po dvaceti minutách chůze podél silnice staví sympatický kluk, který kvůli nám přerovná celé auto, jen abychom se tam s batohy všichni vešli. Sám také šel skoro celý trail a outdoorové a lezecké vybavení které má v autě by stačilo na otevření malého obchodu.

Vypráví nám, že tu bydlí a živí se tím, že se stará ohrožený druh žáby, který tu žije. Půl roku pečuje o žáby a půl roku přes zimu má volno a cestuje. Škoda, že v čechách nemáme taky žáby, mohla bych si vzít k józe brigádu. K údajně magickému místu na stanování to máme pár mil a tak západ slunce nestihneme. Nevadí, o to víc si užijeme jeho východ, protože ráno nikam nepoběžíme. Doufám, že záda se za pár dní umoudří a zbytek cesty nebudu připomínat stařenku o dvou trekových holích.

Napsat komentář