Blog

Den stotřicátý devátý aneb maraton s excelentní koncovkou

Už v noci mne překvapil mráz. Nejenže když jsem šla na malou, skoro jsem zmrzla, ale i v péřovce ve spacáku jsem klepala zimu. Jirka na tom nebyl o moc lépe. Ráno nás přivítala jinovatka a já velmi rychle změnila své plány, že Sierru zvládnu s jednou mikinou a kalhoty do deště si pošlu dopředu. Nene, vezmu si všechno co mám a možná ještě něco přidám. Poslední měsíc nám dal dobře zapomenout, jaká zima na trailu může být a je třeba se vrátit do reality, která představuje rána připomínající zimní expedici a poledne výlet na Saharu.

Snídaně se dnes skládá z horkého kafe a výběhu v péřovce na první kopec. Těsně pod vrcholem ze sebe svlékám jednu vrstvu, ale čepice mi vydrží celé dopoledne. To co na fotkách vypadá jako idyla je osm stupňů na slunci a studený vítr. Po spláchnutí ve Washingtonu jsme však vděční, že neprší a dobře si uvědomujeme, že to je jediné, na čem momentálně záleží. Snídáme společně s Kangou na slunci a my se narozdíl od ní značně rozsedíme. Čas začne běžet proti nám už od rána, zvlášť když si uvědomím, že je půl jedné a my to máme ještě osmnáct mil. Celé dopoledne nevím, kam se dívat dřív. Výhledy na okolní skály, v dálce vyčuhující Sierru a Lake Tahoe mne nutí každou chvíli zastavovat a kochat se. Byl by hřích tu to jen proběhnout. Každý den se znovu utvrzuji, že tato část trailu patří mezi mé nejoblíbenější.

Při sbíhání jednoho kopce si chci ušetřit jednu zatáčku a sbíhám ho napřímo. Nešikovně stoupnu na větev, která se mi zabodne do holeně. Máme tak malé nokturno provázené mým nadáváním, Jirky smíchem, dezinfekcí a chvilkou litování. Pozitivní je, že to bolí tak, že zapomenu na břicho i ostatní diskomfort.

Jirka už začíná vymýšlet alternativní plán, ale já říkám, že to v pohodě stihneme. Netuším, kde se ve mě bere ta jistota, protože mě pořád bolí břicho a do formy mám daleko. Obědváme až v půl čtvrté u jezera, kde ještě stihneme Kangu, která je narozdíl od nás na odchodu. Nebude překvapením když řeknu, že na posledních devět mil startujeme po půl páté. To by nebyl takový problém, kdyby teď nebyla v půl osmé tma a zima jako v …. (nechám na fantazii každého). Pořád jsem v klidu a říkám, že se stmíváním stavíme stan. Jirka mi moc nevěří.

Ani nevím odkud, ale nasadím tempo a my skutečně nehledě na kopce a ještě jednu přestávku s výhledem po půl osmé stavíme stan. Holky tu už jsou a já se těším na ráno, protože místo na kterém stanujeme je uprostřed bílých skal. Jirka geniálně náš tarp zvládl postavit jako samodržící stan, protože kolíky do kamenů zapíchnout prostě nejdou. Být tu sama spím pod širákem, což by k zimě a větru nebylo nic moc. Zítra nás čeká osmáct mil a výlet do posledního města před Sierrou South Lake Tahoe. Slova nestačí k vyjádření toho, jak moc se těším na sprchu.

Napsat komentář