Blog

Den stotřicátý čtvrtý aneb nemáchej těma rukama, jen jí rozčílíš

Ráno je již klasicky chladné a snídáme ve stanu, což je dobrý nápad jen z poloviny. Je tu tepleji, ale také se odtud hůře odchází a člověk se snadno “zamrcasí.” Snažíme se vše zrychlit, když v tom vlétne do stanu vosa. Jirka, naprosto pochopitelně díky své tři dny nateklé noze po minulém žihadlu, začne mávat rukama, čímž vosu jen rozdivočí a naštve. “Nemáchej těma rukama, jen jí rozčílíš” s dobrým úmyslem říkám. Nevyžádaná rada se nesetkala s úspěchem, vosa vyletěla, ale Jirkovi ulítly všechny včely a tak máme na dopolene o zábavu postaráno.

Stejně jako všechno jednou přejde, i ranní nálada se poztrácí v kopcích. V poledne již doběhneme Kangu dávající si dvacet u vody a společně se najíme. Konečně mám zase s kým sdílet kouzlo frenchpressu a tak máme i odpolední kávu. Máme sice klidný den, ale stejně se musíme zvednout a dojít zbývajících jedenáct mil, převážně do kopce. Ty poobědové kopce mne vždy zmůžou a tak šťastně stavíme před sedmou stan na úchvatném místě mezi skálami.

V dálce pozorujeme požár šířící se na dvaceti tisících akrech padesát mil od nás. Z lesa s valí hustý kouř, ale naštěstí jsme dostatečně daleko, aby nás mohl ohrozit. Při západu slunce je to dechberoucí podívaná, protože dým zrudnul a působí nadpozemsky. Nehledě na vizuální vjem je nám jasné, že tohle je průšvih a škody budou obrovské. Jak jsme pochopili, malé požáry jsou dokonce nutné, protože se podle nich řídí i fauna a ostatní životní cykly ve zdejší přírodě, ale tohle není malý požár. Díky extrémnímu množství sněhu jsme měli letos štěstí, že se nám požar vyhnuly. Ale tady vůbec nejde o nás a to, že jdeme nějaký trail. Vzpomněla jsem si na Austrálii, kde byly požáry na denním pořádku. Máme v Evropě štěstí, že taková neštěstí se nas netýkají.

Dávám si večerní nezbytnou půlhodinku na podložce a Kanga se ke mě připojí. Posledních pár dní, kdy mi je fyzicky mnohem lépe si trail užívám jako nikdy předtím. Na jednu stranu je mi líto, že se blížíme ke konci. Takto svobodná jsem se dlouho necítila, i když samozřejmě vím, že pocit je jen v hlavě. Je tu však nádherně a takové večery mi budou chybět. Ony mi kopce v nadcházejících dnech jistě ukáží, kde je mé místo.

Ač za sebou máme jen dvaadvacet mil, máme toho plné kecky a v půl deváté přestáváme vnímat. Naprosto mne dnes přešly snahy si chvíli číst a mít chvíli pro sebe. Ráno nás čeká brzký start, protože se potřebujeme dostat do Sierra city nepozději do pěti a vyzvednout balík.

Napsat komentář