Blog

Den stotřicátý aneb realitu si tvoříme každý sám

V noci se vzbudím ze snu, ve kterém jsem chytila obrovskou rybu. Měla na obou koncích těla ještě větší hlavu s velikými zuby. Když jsem jí držela, musela jsem dávat pozor na oba její konce, aby mě nepokousaly. Nevím, co to znamená, ale potřebovala jsem v půl druhé ráno tuto šokující informaci sdělit Jirkovi včetně toho, že se mi chce čurat. Zamručel “hmmmm” a já jsem raději ještě usnula. V šest ráno u kafe mi vyprávěl, jak jemu se zdálo, že zabloudil, hledala ho helikoptéra a našel mrtvolu. Náš ranní stav odpovídal výše popsanému.

Máme to dnes přes pětadvacet mil. Kanze také praskla přezka u bederního pásu a tak jí věnuji svojí, kterou jsem si objednala jako záložní a budu doufat, že moje vydrží. Vyrážíme a shodujeme se, že je nám poprvé po hodně dlouhé době docela dobře a nemáme křeče v břiše. Neskáčeme sice jako laňky, ale s předchozím týdnem se to nedá srovnat. Alespoň máme potvrzeného původce našich obtíží a můžeme tomu uzpůsobit naše nákupy.

Je až neuvěřitelné, jak hezky se zase šlape. Jdeme opět lesem a trail je jako z pohádky. Cesta je v podstatě pořád stejná, vedro také, ale absence trvalé bolesti a malátnosti způsobila, že nás to opět baví a je nám krásně. Nechci mluvit za Jirku, ale v množném čísle píši proto, že jsme se přesně na toto téma dopoledne bavili. Doufám, že za pár dní by mohly i dozvuky našich obtíží přestat a vrátit se nám alespoň nějaká síla.

V půl jedenácté stavíme u řeky na oběd a shodujeme se, že konečně máme zase hlad bez toho, aby nám bylo zároveň špatně. Připojí se k nám i Kanga a nikomu se nechce zvedat. Je znovu vedro a do dnešního cíle je daleko. Není tu moc vody a proto nás čeká odpolední nesení pěti litrů. K dalšímu zdroji vody přijdeme zítra dopoledne, tedy alespoň v to doufáme. Tento úsek mezi Old station a Beldenem je domovem vos. Nikdy v životě jsem jich neviděla tolik pohromadě a vysvětluji jim, že se bez jejich žihadla klidně obejdeme, protože po tom posledním nemohl Jirka tři dni chodit. Zdá se, že to chápou a tak jen zběsile létají kolem nás.

Přemýšlím, jak málo stačí ke štěstí nebo spíše, jak nic stačí ke štěstí. Ačkoliv vím, že svoji realitu si tvoříme sami stejně jako to, že jen my sami si můžeme za své neštěstí, ne vždy se mi daří vše v konkrétní situaci ukočírovat. Našim problémům odstartovaných Giardií jsem se trochu poddávala a omlouvala si to tím, že jsme nemocní a je nám špatně. Což byla pravda, ale ničemu to nepomohlo. Poslední měsíc mám trochu v mlze a nejvíc si pamatuji to, jak se s bolavým břichem ploužím po trailu a všechno mě hrozně bolí. Stačí malé zlepšení a najednou je den opět růžový. Ano, od kotníků dolů cítím, že mám rozmačkaná chodidla, protože boty dávno nemají žádnou podporu. Přesto jsem šťastná a raduji se úplně ze všeho. Změnilo se něco kolem mě? Ani v nejmenším…V určitých směrech je trail díky své délce přesnou ukázkou toho, co mi doma ještě uniká. Celé odpoledne cítím velkou vděčnost. Za všechno.

Po čtvrté odpoledne stavíme u poslední vody a musíme se alespoň trochu najíst. Já se opět celé koupu v miniaturní tůni, kde mám vodu sotva ke kotníkům. Jirka se mi již tradičně směje a připomíná přihlášku do klubu pražských otužilců. Opakovaný vtip není vtipem a já jsem ráda, že jsem  ze sebe alespoň trochu smysla černý prach, který na nohách drží jako přilepený. V pět hodin před sebou máme ještě sedm mil prudkého stoupání a ranní energie zůstala někde za námi. Přes značnou únavu je mi pořád hezky. Jakoby se mi konečně zase podařilo dostat se za sebe. Stoupáme a fotíme se u “patníku na půl cesty”, který značí, že jsme v půli PCT. Pro nás znamená, že zbývá do konce méně než šest set mil. Upřímně doufám, že se nějaké věci ještě poladí a posedají kam mají.

Nahoře na nás čeká Kanga a společně večeříme. Brzy se stmívá a tak v půl deváté jsme ve stanu. Je zima a když dokončuji tyto řádky něco dupe kolem. Vzhledem k tomu, že musím ještě ven doufám, že je to srnka.

Napsat komentář