Blog

Den stotřicátý aneb připomenutí toho, že realitu si vytváříme každý sám

V noci se vzbudím ze sna, ve kterém jsem chytila obrovskou rybu, která měla na obou koncích těla ještě větší hlavu s velikými zuby. Když jsem jí držela, bylo nutné dávat pozor na oba konce, aby mě nepokousaly. Nevím, co to znamená, ale musela jsem v půl druhé v noci tuto šokující informaci sdělit Jirkovi a také to, že se mi chce čurat. Zamručel “hm” a já jsem raději ještě usnula. V šest ráno u kafe mi vyprávěl, jak jemu se zdálo, že zabloudil, hledala ho helikoptéra a našel mrtvolu. Náš ranní stav odpovídal výše popsanému.

Máme to dnes přes pětadvacet mil. Kanze také praskla přezka u bederního pásu a tak jí věnuji tu svojí, kterou jsem objednala jao záložní a budu doufat, že mně vydrží. Vyrážíme a shodujeme se, že je nám poprvé po hodně dlouhé době docela dobře a nemáme křeče v břiše. Není nám úplně do skoku, ale s předchozím týdnem se to nedá srovnat. Alespoň máme potvrzeného původce našich obtíží a můžeme tomu uzpůsobit naše nákupy.

Je až neuvěřitelné, jak se zase hezky šlape. Jdeme opět lesem a jakoby trail byl z pohádky. Cesta je v podstatě pořád stejná, vedro také, ale absence trvalé bolesti a malátnosti způsobila, že nás to opět baví a je nám krásně. Nechci mluvit za Jirku, ale v množném čísle píši proto, že jsme se přesně na toto téma dopoledne bavili. Doufám, že za pár dní by mohly i dozvuky obtíží přestat a vrátit se nám alespoň nějaká síla.

V půl jedenácté stavíme u řeky na oběd a shodujeme se, že konečně máme zase hlad bez toho, aby nám bylo zároveň špatně. Připojí se k nám i Kanga a nikomu se nechce zvedat. Je znovu vedro a do dnešního cíle je daleko. Není tu moc vody a tak nás navíc čeká odpolední nesení pěti litrů až do zítřejšího dopoledne. Tento úsek mezi Old station a Beldenem je příbytkem vos. Nikdy v životě jsem jich neviděla tolik pohromadě a vysvětluji jim, že se bez jejich žihadla klidně obejdeme, protože naposledy nemohl Jirka tři dni chodit. Zdá se, že to chápou a tak jen zběsile létají kolem nás.

Přemýšlím, jak málo stačí ke štěstí nebo spíše, jak nic stačí ke štěstí. Ačkoliv vím, že svoji realitu si tvoříme sami stejně jako to, že jen my sami si můžeme za své neštěstí, ne vždy se mi daří vše v tu danou chvíli ukočírovat. Našim problémům odstartovaných Giardií jsem se trochu poddávala a omlouvala si to tím, že jsme nemocní a je nám špatně. Což byla pravda, ale ničemu to nepomohlo. Poslední měsíc mám trochu v mlze a nejvíc si pamatuji to, že se s bolavým břichem ploužím po trailu a všechno hrozně bolí. Stačí malé zlepšení a najednou je den opět růžový. Ano, od kotníků dolů mám pocit, že mám rozmačkaná chodidla, protože boty dávno nemají žádnou podporu. Přesto jsem šťastná a raduji se úplně ze všeho. Změnilo se něco kolem mě? Ani trošku…V určitých směrech je trail díky své délce velkou ukázkou toho, co mi doma ještě uniká. Celé odpoledne cítím velkou vděčnost. Za všechno.

Po čtvrté stavíme u poslední vody, kde se musíme alespoň trochu najíst. Já se opět celé koupu v miniaturní tůni, kde mám vodu sotva ke kotníkům. Jirka se mi opět směje a navrhuje přihlášku do klubu pražských otužilců. Opakovaný vtip není vtipem a já jsem ráda, že alespoň trochu jsem ze sebe smysla černý prach, který na nohách drží jako přilepený. V pět před sebou máme ještě sedm mil prudkého stoupání a ranní energie zůstala někde za námi. Přes značnou únavu je mi pořád hezky. Jakoby se mi konečně zase podařilo dostat se za sebe. Stoupáme a fotíme se u “patníku na půl cesty”, který značí, že jsme v půli PCT. Pro nás, že zbývá do konce méně než šest set mil. Upřímně doufám, že se nějaké věci ještě poladí a hezky posedají kam mají.

Nahoře už sedí Kanga a společně večeříme. Brzy se stmívá a tak v půl deváté už jsme ve stanu. Je zima a když dokončuji tyto řádky něco dupe kolem stanu. Vzhledem k tomu, že musím ještě ven doufám, že je to srnka.

Napsat komentář