Blog

Den stosedmý aneb kroupy, blesky, déšť a test odolnosti

Vstáváme v šest a před osmou vyrážíme. Po delší době spaní s rozepnutým spacákem mi byla v noci zima. Taková, že mě dvakrát vzbudila a donutila mě se obléknout a vzít si čepici. Ráno probíhá ve znamení péřovky a rukavic. Přesto oba máme lepší náladu a vypadá to, že by chodící minikrize mohla být překonána. To, že nové nadšení nebude mít dlouhého trvání ráno ještě netušíme. Docela pohodově se nám šlape, vezmeme-li v úvahu to, že jdeme opět dvacetimílový úsek bez vody a tudíž máme docela těžké batohy.

Probíhá klasická trailová hra nahoru dolů, ale svítí slunce a my si nahoře dáváme přestávku a náhodou chytáme slabý signál. Nahrávám blogy, videa si nechávám zřejmě jen pro sebe, protože je poslední týden nemám šanci nahrát a zpětně už to nějak moc nemá smysl. Jirkovi se podaří připojit na předpověď počasí a hlásí, že odpoledne až do zítra mají být bouřky a zítra déšť. Tajně doufám v nespolehlivost oregonských rosniček, ale něco mi říká, že pokud prošly podobných výcvikem jako ty washingtonské, lhát nebudou a my jsme slušně řečeno v řiti. Nemáme kam uhnout a na každou stranu je to více než čtyřicet mil k silnici.

Po dvanácté se obloha začíná lehce mračit. “To proběhneme” uklidňujeme se a nestavíme ani na oběd. Před jednou začne v dáli hřmět a zvuky se rychle přibližují. Takové rány jsem v životě neslyšela. Začínáme opět stoupat a přisají se svými krvelačnými sosáčky na nás naši staří známí. Snažím se jim vysvětlit, že je devátého srpna a už měli všichni chcípnout. Nezdá se však, že by je to zajímalo a s chutí se vrhají na všechny části mého těla. Přiznám se, že nahlas nadávám a rychle nasazuji síť. Zdejší komáři jsou schopni se přisát při rychlosti chůze čtyři míle za hodinu.

Mezitím obloha ještě víc potemněla. Začínají padat první obrovské kapky, jejichž četnost se rychle zvyšuje. Místo sítě oblékáme nepromokavou bundu a běžíme dál. K vodě, kterou potřebujeme, je to míle a kousek a doufáme, že poblíž bude nějaké rovné místo bez stromů, kam budeme moct postavit stan a tu slotu přečkat. Blesky jsou tak silné, že přípomínají svit halogenové baterky přímo do očí. Během chvíle se rapidně ochladilo a jsme úplně promočení i pod nepromokavou bundou. Trochu se bojím, protože hromy jsou ohlušující a blesky blízko. Procházet se za bouřky uprostřed lesa s kovovými holemi v rukou určitě nepatří k mým vysněným aktivitám. Déšť vystřídají kroupy, které nepříjemně bodají do holých nohou. Snažím se sama sobě namluvit, že je to skoro jako masáž, ale moc to nezabírá.

Sto metrů před údajnou tůní je jako zázrakem malé místo na stan. Jirka staví a já jdu pro vodu. Jsem tak mokrá, že bych do nyní dost rozvodněné tůně mohla skočit celá a bylo by to jedno. Naberu špinavou vodu a jdu zpátky. Stan stojí a je třeba ho vevnitř alespoň trochu vytřít. Za chvíli už jsme ve stanu a na chvíli usneme, já spíš upadnu do komatu. Když ani za hodinu déšť neustává, rozhodneme se uvařit alespoň jídlo. Jsme oba trochu rozladění, protože jsme dnes chtěli ujít přes třicet mil, abychom v klidu zítra dorazili do Fish lake pro náš balík a mohli umýt sebe i věci. Víme sice, jak to tady s plány dopadá, ale tohle je pořád dokola už asi po třicáté. Jak se říká “stokrát nic umořilo osla…”

Po třech hodinách déšť ustává a my balíme, abychom se alespoň kousek přiblížili. Před námi je největší stoupání a ani jednomu se nechce, ale míle se sami neujdou. Je zima a my nemáme jinou možnost, než si obléct to, co není mokré. V mém případě nepromokavé kalhoty, ve kterých hrozně nerada chodím, protože šustí tak, že je to slyšet na sto metrů, ale pořád je to lepší varianta, než mokré kraťasy. Stoupání je strmé a navíc po ostrých kamenech, ale oba jsme tak odevzdaní, že jen šlapeme. Potkávame pár lidí, kteří bouřku museli přečkat nahoře a když vidím půlcentimetrové kroupy, jsem ráda, že jsme počkali pod kopcem.

Nahoře se nám dostane odměny. Překrásný výhled na obě strany, západ slunce probleskující mezi mraky a mlha která se táhne údolím. Zvládneme ujít ještě sedm mil k dalšímu zdroji vody, kterým je malé jezírko půl kilometru mimo trail, kde také postavíme stan. Jirka si udělá další další večeři, takže alespoň nepřijdeme k dalším zásobám se zbytky jídla z předchozí etapy. V devět jsme už ve stanu a po dlouhé době propínáme spacáky. Zima jakoby nás přesunula zpět do Washingtonu a já doufám, že se rosničky zmýlily alespoň s předpovědí na zítra.

Napsat komentář