Blog

Den stosedmnáctý aneb jak krásné počasí a oslíci se srnkou znemožnili mílový rekord

Dnešní titulek je s nadsázkou ještě víc než obvykle. O rekordy se ani nesnažíme a po aférce s Giardií jsme rádi, že jsme rádi. Nicméně jsme si říkali, že bychom mohli najet na standart pětadvaceti mil denně. No… A dnešek nám ukázal, že tak jednoduché to nebude. Ráno stále mám k rybičce daleko. Vzhledem k mému ulehnutí v jedenáct večer se není čemu divit. Nějak nestíhám a pořád se snažím to nenechat zajít tak daleko, že budu psát tři blogy najednou, protože zpětně je to vždy těžké. Zkrátím to – v půl deváté vycházíme a ani jeden z toho nejsme nadšení.

Brzy na ranní zásek zapomeneme, protože výhledy, které se nám naskytnou jsou dechberoucí. Už dopoledne je na programu několik pauziček, při kterých kupodivu míle nenaskakují. Dnešek je dnem kdy letí pouze čas a nikoliv vzdálenost, ačkoliv ta lítá málokdy. Nevadí. Stejně jsme si řekli, že až do Etny půjdeme rekonvalescenčně a pořád jsme v časovém limitu.

V poledne sestoupíme do údolí, kde je malá chata lesní služby, ve které nikdo není. K našemu překvapení stojí vedle chaty bez hnutí tři oslíci a jedna srnka, která tradičně “čumí.” Zažertujeme s obědvající hikerkou na téma “čumících srnek” a uvelebíme se do stínu, abychom si udělali obědové vločky a kávu. Zanedlouho dorazí dáma, která se uvede slovy “nevím, jak se mám chovat, dlouho jsem neviděla lidi.” Velmi sympatická odhadem sedmdesátnice se posadí k nám a než mi stihne převyprávět své zážitky z PCT a Apalačské stezky, které šla před lety, uběhnou téměř dvě hodiny. Paní je neskutečná, jde Bigfoot trail, který jde asi tak sedm lidí, není udržovaný a s PCT má společných několik mil. Doufám, že v sedmdesáti budu minimálně takhle zábavná, protože když jsem viděla její batoh, daleko bych nedošla ani teď. Musím říct, že moje záda a krk se ani po téměř čtyřech měsících na trailu nijak zázračně nelepší. Je to trochu snesitelnější, ale že by mě nebolel se říct nedá.

Paní zůstává a my se neradi zvedáme. Máme před sebou ještě patnáct mil, již tradičně do kopce a pak zase pěkně dolů. Terén se brzy mění na ostré kameny a po dvou hodinách mám chodidla úplně na maděru. Přírodě je úplně jedno, že toho máme plné kecky a zůstává majestátní a nádherná a my ji můžeme jen obdivovat, což opět vede k četným zastávkám. Nakonec měníme naše naivní ranní přání a z pětadvaceti mil je jen dvaadvacet. Po sedmé stavíme stan u jezera, kde jsme sami a chtěli jsme se vykoupat. Jezero bohužel není s modrou průzračnou vodou, které jsme viděli z kopce o pár mil předtím. Tmavé, s popadanými stromy a bahnitým dnem mi připomíná jezero z Harryho Pottera a já bych si nešla zaplavat ani za zlaté prasátko. Ani šlapat se mi tam nechce, ale jsem tak špinavá, že si asi budu muset zahrát na hrdinu. Pár metrů dál vidím kus kamenitého dna a když přijdu blíž vidím…MLOKY. Hodně mloků. Raky už jsme tu měli a teď černé potvůrky. Uklidňuji se tím, že je to určitě znamení čisté vody. Nevýhoda je, že oproti rakům se vůbec nebojí, naopak zvědavě připlavou až k mé noze. Chápu, taky bych se šla podívat, kdo mi leze do baráku.

Nakonec to všichni zvládneme. Mloci mají večerní dávku zábavy a my se v rámci možností umyjeme. Jirka si dělá večeři a já se dnes trápím na podložce. První tři měsíce jsem si říkala, jak chůze krásně uvolňuje, což už neplatí. Myslím, že mi někdo přešil hamstringy a zadek, ale říkám si, že je to dobře. Tak to teď má být. Jdu z Mexika do Kanady a cvičení je pro udržení fyzického a mentálního klidu a na cirkus si, až se budu nudit, můžu hrát doma.

Poučena ze včera jsem už v devět ve spacáku a budík je nastaven na půl šestou. Zítra dojdeme do Etny, kde musíme nakoupit a s nejvetší pravděpodobností zůstaneme jednu noc.

Napsat komentář