Blog

Den stošedesátý první aneb den poslední

Nespěcháme. Dnes dojdeme tak jako tak a spontánně necháváme závěr dne na osudu. V sedm vstaneme a za hodinku už šlapeme. Ač to tak nejprve nevypadalo, i dnes ráno je mráz, který se za pár hodin přehoupne ve “třicet na slunci”, kraťasy a triko. Kdyby mi někdo před pár dny tvrdil, že dokončíme trail oblečeni tak, jak jsme ho začali, od srdce bych se zasmála. Lepší počasí bychom si do Sierry nemohli přát. Párkrát jsme sice zasněžili a promrzli, ale vše bylo vyváženo sluncem a déšť zůstal jen ve vzpomínkách na WASHington.

Vracíme se do prostředí, které si pamatujeme z poloviny června. Bílý písek připomínající pláž, menší kopce a měkký trail. Čeká nás dnes jedno několikamílové závěrečné stoupání a pak už budeme až do Horseshoe Meadow klesat. U prvního potoka nabíráme vodu a shazujeme ze sebe nepotřebné vrstvy oblečení. Je tu jeden hiker, který po chvíli navazuje konverzaci a vypráví nám, jak si na výlet nezabalil dostatek kalorií. Po pětiminutové rozborce toho, co má kolik kalorií a jak musí dnešek přežít s dvěmi tisíci kaloriemi uzavírám debatu tím, že kalorie nepočítám a v duchu si říkám, že víc jsem tu málokdy zkonzumovala a že chůze je spíš než o kaloriích o hlavě. Pak vytahujeme z batohu tyčinky a podáváme je nešťastníkovi se slovy, že už to dneska nějak dojdeme. Po více jak pěti měsících chůze je posledních dvaadvacet mil možné dojít i na pránu. Pán s díky přijímá a vypadá, že se rozbrečí. Říká, že parkuje v Horshoe Meadow a když se tam potkáme, sveze nás do Lone Pine, ale že půjde, vzhledem k nedostatku kalorií, pomalu. Říkáme, že rádi počkáme a já přemýšlím o tom, zda kalorie na trailu nejsou zbytečně přeceňovány. Určitě si nemyslím, jak jsem se ostatně sama přesvědčila, že jde chodit denně třicet kilometrů do kopce s batohem bez jídla. Snažit se do sebe tlačit určité předem stanovené množství kalorií každý den a být ve stresu, když se to nepovede, mi však připadá zbytečné. Každý spaluje jinak a pokud člověk nepůjde několik dní s diodami po těle, aby měl alespoň hrubou představu o tom, kolik vlastně spálí, je vynaložený stres z nedostatku, navíc možná pouze domnělého, zbytečný. Zvlášť u někoho, kdo se jde projít na dva dny.

Svá “moudra” si nechám pro sebe a počtáře svému osudu, protože ho už nikdy neuvidíme. Možná nás předešel, když jsme se někde kochali nebo odpoledne koupali u posledního jezera. Kopec mi dá zabrat hlavně proto, že  můj batoh bez jídla pocitově váží sto kilo. Nehledě na to, jak moc sentimentální dnes jsem cítím, že je dobře, že je konec. Tělo dává jasně najevo, že pět měsíců skotačení s batohem stačilo a je čas rozepnout si bederní pás. Počasí nahrává poslední koupeli a zatímco jsou ostatní lidé kempující kolem jezera oblečení v péřovkách my do ní nazí vlezeme. Voda je neskutečně studená a osvěžující. Scházíme bočním trailem dolů, stejně jako před několika měsíci, když jsme cestu otáčeli. Posledních několik mil k parkovišti. Zdá se to neuvěřitelné a určitě si nepřipadám jako někdo, kdo ušel přes čtyři tisíce kilometrů. Dodnes se nepovažuji za hikera. Ráda chodím a jen jsem si to  tentokrát trochu natáhla, džíny vyměnila za tepláky a vzala si batoh.

Dole u poslední odbočky přepadá lehké dojetí i Jirku. Mnoho věcí je pro něj jednodušších, protože o nich tolik nedumá. Je rád, že to má za sebou a bude i čas na něco jiného než celodenní chůzi nahoru dolů. To já samozřejmě taky. Jít si zaběhat, číst si nebo si třeba zajít do kina v čistém oblečení, jíst u stolu a večer se osprchovat jsou prvky nebývalého luxusu. Ale… Už teď mi všechno chybí a to ještě není konec. Nevím, zda jsem připravená na civilizaci a je to vlastně jedno. Návrat je nevyhnutelný a já bych nechtěla jít zpět do Mexika. Přesto jsem si nikdy nepřipadala tak svobodná, jako tady na trailu. Vím, že svoboda je otázkou osobního nastavení a nikoliv pobytu v lese, přesto je tu tak nějak lehčeji dosažitelná. Možná to je to poučení, ta opravdová výzva. Odnést si les a hory s sebou do Prahy nebo kamkoliv. Udržet si v sobě ten pocit, protože my svobodní jsme, jen se z nějakého důvodu poutáme nesmyslnými očekáváními, ať už svými či ostatních. Srnkám a medvědům je to jedno, nekoukají do telefonů a neřeší kraviny…Kéž bych byla více srnka a méně otrok společnosti a na ní napojených představ.

Poslední krátké video plné “duchaplných” komentářů, protože ani jeden z nás nechce říkat nic. Když jsme v polovině dubna odlétali z Prahy, nedívala jsem se do cíle. Brala jsem od počátku cestu jako mnoho několikadenních výletů, které mohou kdykoliv skončit a nic, vůbec nic se nestane. Vždy, když před někým zmíním, že jsem před začátkem trailu nikdy nespala ve stanu a můj chodící rekord byl třicet kilometrů bez batohu, vyvolám údiv, ne-li zděšení. Přesně to mne však zachránilo. Neměla jsem žádnou představu, žádná očekávání. Byla jsem jako dítě, které se učí chodit. Nepotřebovala jsem si nic dokazovat ani jsem nechtěla nic pokořit. Možná je tento přístup odpovědí na všechny naše otázky a s nimi spojené činnosti. Všechno do sebe zapadá a dává smysl, jen se bojím, že křehký pocit plnosti a pochopení v civilizaci rychle zmizí. Říkám si však, že už ho znám a vždy se k němu mohu vrátit, kdybych náhodou odletěla jinam. “Strach je vždy horší než to, čeho se bojíme”, opakuji si.

Nedaleko parkoviště spatříme auto, které právě vysazuje dva hikery a chystá se odjet. Posledních pár metrů sprintuji, abych ho zastavila. Ukáže se, že řidičem je Kurt, místní pán, který vozí lidi z Lone pine na trail. Rychle se domlouváme, že nás sveze do Lone Pine. Nebude do zadarmo, ale ochladilo se a nechceme pokoušet stopařské štěstí a strávit noc na parkovišti. Navíc doufáme, že se po cestě dovoláme Regiemu a budeme moci přijet k němu. Od té doby, co jsme jeho “Skrytý ranč” opustili, s láskou a něj vzpomínám a hlavně na jeho tři psy. Kocháme se západem slunce a pomalu klesáme do údolí.

Máme štěstí. Regie zvedá telefon a říká, že pro nás zajede do Lone Pine. Jsem ráda, protože přímý přechod do hotelu by byl asi šok. Den strávený ve psí společnosti se zdá jako mnohem lepší varianta. V půl osmé se už vítáme se psí smečkou a já je uplácím kostičkami, které jsme jim koupili. Vypadá to, že si nás pamatují nebo spíš panuje všeobecná radost z donesených laskomin. Potmě stavíme stan a jíme na zahradě. U nohou mi leží Jenny, nad hlavou svítí hvězdy, vedle mě sedí Jirka a připadá mi, jakoby se poslední půl rok vůbec nestal. Vím, že pravá výzva nebyly míle, ani medvědi, ale návrat. Uchovat si jednoduchost a klid, nenechat se spolknout hektičností a uměle tvořenými problémy. Někde vevnitř vím, že to zvládneme.

One Comment

  • Deni Podhorná

    Říjen 12, 2019 at 2:20 pm

    Ja jsem tady u toho uplne dojata…Jsem fakt rada, ze te znam. Jste oba s Jirkou moc inspirativni, pohodou a nadhledem. A take tim, jak se navzajem umite podporit😍 A klobouk dolu!!!! Dali jste to!!!

    Odpovědět

Napsat komentář