Blog

Den stošedesátý první aneb den poslední

Nespěcháme. Dnes dojdeme tak jako tak a spontánně necháváme závěr dne na osudu. V sedm vstaneme za hodinku už jdeme. Ač to tak nejprve nevypadalo, i dnes je ráno mráz, který se za pár hodin přehoupne ve “třicet na slunci”, kraťasy a triko. Kdyby mi někdo před pár dny tvrdil, že dokončíme trail oblečeni tak, jak jsme ho začali, nevěřila bych mu. Lepší počasí bychom si do Sierry nemohli přát. Párkrát jsme sice zasněžili, ale vše bylo vyváženo sluncem a déšť zůstal jen v naší paměti.

Vracíme se do prostředí, které si pamatujeme z poloviny června. Bílý písek, který znám jen od moře, menší kopce a měkký trail. Čeká nás dnes jedno několikamílové závěrečné stoupání a pak už budeme až do Horseshoe Meadow klesat. U prvního potoka nabíráme vodu a shazujeme ze sebe nepotřebné vrstvy oblečení. Je tu jeden hiker, který po chvíli navazuje kontakt a vypráví, jak si na výlet nezabalil dostatek kalorií. Po pětiminutové rozborce toho, co má kolik kalorií a jak musí dnešek přežít s dva tisíci kaloriemi uzavírám debatu s tím, že kalorie nepočítám a v duchu si říkám, že jsem měla tolik běžně a že trail je o tom jít a dogmaticky nepočítat. Pak vytahujeme z batohu tyčinky a dáváme je se slovy, že je nebudeme potřebovat, protože už to nějak dojdeme. Po víc jak pěti měsících chůze je posledních dvaadvacet mil možné dojít i na pránu. Pán s díky přijímá a vypadá, že se rozbrečí. Říká, že parkuje v Horshoe Meadow a když se tam potkáme, sveze nás do Lone Pine, ale že půjde pomalu vzhledem k nedostatku kalorií. Říkáme, že rádi počkáme a já chvíli přemýšlím o tom, zda kalorie na trailu nejsou zbytečně přeceňovány. Určitě si nemyslím, jak jsem se ostatně sama přesvědčila, že jde jít bez jídla. Snažit se však do sebe tlačit určité předem stanovené množství kalorií každý den a být ve stresu, když se to nepovede, mi připadá zbytečné. Každý spaluje jinak a pokud člověk nepůjde s diodami po těle několik dní, aby měl alespoň hrubou představu o tom, kolik vlastně potřebuje, je vynaložený stres z nedostatku, navíc pouze domnělého, zbytečný. Zvlášť u někoho, kdo se jde na dva dni projít.

Svá “moudra” si nechám pro sebe a počtáře svému osudu, protože ho už nikdy neuvidíme. Možná nás předešel, když jsme se někde kochali nebo odpoledne koupali u posledního jezera. Kopec mi dá zabrat hlavně tím, že mi připadá, že můj batoh váží sto kilo, a to je bez jídla. Nene, nehledě na to, jak moc sentimentální dnes jsem, cítím, že je dobře, že je konec. Tělo dává jasně najevo, že pět měsíců skotačení s batohem stačí a je čas sundat si bederní pás. U posledního jezera u trailu se vykoupeme. Počasí tomu nahrává a voda je neskutečně studená a osvěžující. Scházíme bočním trailem dolů, stejně jako před několika měsíci, když jsme cestu otáčeli. Posledních několik mil k parkovišti. Zdá se to neuvěřitelné a určitě si nepřipadám jako někdo, kdo ušel přes čtyři tisíce kilometrů. Nepovažuji se za hikera, já jen ráda chodím a tentokrát jsem si to trochu natáhla a vzala si batoh.

Dole u poslední odbočky přepadá lehké dojetí i Jirku. Má mnoho věcí jednodušších, protože o nich tak nepřemýšlí. Je rád, že je to za námi a je čas na něco jiného. To já samozřejmě taky. Jít si zaběhat, číst si nebo si třeba zajít do kina v čistém oblečení, jíst u stolu a večer se osprchovat jsou prvky nebývalého luxusu. Ale… Už teď vím, že mi to bude chybět. Nevím, zda jsem připravená na civilizaci a je to vlastně jedno. Návrat je nevyhnutelný a já bych nechtěla jít zpět do Mexika, přesto jsem si nikdy nepřipadala tak svobodná. Vím, že svoboda je otázkou osobního nastavení a nikoliv pobytu v lese, přesto je tu tak nějak lehčeji dosažitelná. Možná to je to poučení, ta opravdová výzva. Odnést si les a hory s sebou do Prahy nebo kamkoliv. Udržet si v sobě ten pocit, protože my svobodní jsme, jen se z nějakého důvodu poutáme nesmyslnými očekáváními, ať už svými či ostatních. Srnkám a medvědům je to jedno, nekoukají do telefonů a neřeší kraviny…Kéž bych byla více srnka a méně otrok společnosti a na ní napojených představ.

Poslední krátké video plné “duchaplných” komentářů, protože ani jeden z nás neumí a asi ani nechce říkat nic. Když jsme v polovině dubna odlétali z Prahy, nedívala jsem se do cíle. Brala jsem cestu jako mnoho denních výletů, které mohou kdykoliv skončit a nic se nestane. Vždy, když před někým zmíním, že jsem před začátkem trailu nikdy nespala ve stanu a můj chodící rekord byl třicet kilometrů bez batohu, vyvolám údiv, ne-li zděšení. Přesně to mne však zachránilo. Neměla jsem žádnou představu, žádná očekávání, asi tak jako když se dítě učí chodit. Nepotřebovala jsem si nic dokazovat a možná je tento přístup odpovědí na všechny činnosti. Známe i ty nové. Všechno do sebe zapadá a dává smysl, jen se bojím, že křehký pocit plnosti a pochopení v civilizaci rychle zmizí. Říkám si však, že už ho znám a vždy se k němu mohu vrátit, kdybych náhodou odletěla jinam. “Strach je vždy horší než to, čeho se bojíme”, opakuji si.

Nedaleko parkoviště spatříme auto, které právě vysazuje dva hikery a chystá se odjet. Posledních pár metrů sprintuji, abych ho zastavila. Ukáže se, že řidičem je Kurt, místní řidič, který vozí lidi z Lone pine na trail. Rychle se domlouváme, že nás sveze do Lone Pine. Nebude do zadarmo, ale ochladilo se a nechceme pokoušet stopařské štěstí a strávit noc na parkovišti. Navíc doufáme, že se po cestě dovoláme Regiemu a budeme moci přijet k němu. Od té doby, co jsme jeho “Skrytý ranč” opustili, s láskou a něj vzpomínám a hlavně na jeho tři psy. Kocháme se západem slunce a pomalu klesáme do údolí.

Máme štěstí. Regie zvedá telefon a říká, že pro nás zajede do Lone Pine. Jsem ráda, protože přímý přechod do hotelu by byl asi šok. Den strávený ve psí společnosti se zdá jako mnohem lepší varianta. V půl osmé se už vítáme se psí smečkou a já je uplácím kostičkami, které jsme jim koupili. Vypadá to, že si nás pamatují nebo spíš panuje všeobecná radost z donesených laskomin. Potmě stavíme stan a jíme na zahradě. U nohou mi leží Jenny, nad hlavou svítí hvězdy, vedle mě sedí Jirka a připadá mi, jakoby se poslední půl rok vůbec nestal. Vím, že pravá výzva nebyly míle, ani medvědi, ale návrat. Uchovat si jednoduchost a klid, nenechat se spolknout hektičností a uměle tvořenými problémy. Někde vevnitř vím, že to zvládneme.

One Comment

  • Deni Podhorná

    Říjen 12, 2019 at 2:20 pm

    Ja jsem tady u toho uplne dojata…Jsem fakt rada, ze te znam. Jste oba s Jirkou moc inspirativni, pohodou a nadhledem. A take tim, jak se navzajem umite podporit😍 A klobouk dolu!!!! Dali jste to!!!

    Odpovědět

Napsat komentář