Blog

Den stošedesátý aneb Mt. Whitney a nikdy víc – nebo ne?

V noci jsme opět zamrzli, což jsem si neuvědomila do té doby, než jsem se napila vody, která byla plná ledu. Před sedmou už vyrážíme, abychom se alespoň trochu zahřáli. Snídani si dáme až u Ranger station, kde necháme většinu našich věcí v bear boxu, abychom měli cestou na Mt. Whitney co nejlehčí batoh. S Kangou se loučíme už za míli, protože s námi na výstup nejde. Večer jí u trailu vyzvednou rodiče a se všemi se uvidíme v neděli.

Celí zmrzlí ukládáme naše věci do nedobytné skříně a dáváme si snídani u potoka na slunci. Úplně narovinu si nedovedu představit, že se mám za chvíli vyškrábat do čtyřtisíc čtyřista metrů nad mořem. Do tohoto výletu jsem byla nejvýš na Sněžce, a to v keckách a džínách a necítím nohy, jak jsem zmrzlá. Je to ale teď nebo nikdy, protože na Whitney se s největší pravděpodobností nedostaneme.

„Bude to v pohodě“ uklidňuji se když vyrážíme. Forrester pass, který jsem prošli včera taky měřil malinko přes čtyři tisíce a zvracet se mi chtělo jen jednou. Abych to vysvětlila – od svého úrazu na Vyšehradě nemám ráda výšky. Postupně jsem svůj strach ze srázů tady překonala, ale cokoli je nad tři a půl tisíce mi nedělá dobře. Motá se mi hlava, otékají a tuhnou mi nohy a černá se mi před očima. Výšková nemoc, napadlo by jednoho. Asi její mírnější projevy, ale nejsem schopná říct, kdy moc je moc. Říkám si, že na začátku mého pobytu v Indii mi jóga také nedělala dobře a třeba každý horolezec z toho taky nebyl hned napoprvé nadšený.

Jak stoupáme, humor mne přechází. Bez zjevného.důvodu, nepočítám-li tuhé nohy a slabost se mi chce brečet. A tak brečím a jdu dál. Po chvíli se aklimatizuji a vedeme debatu, zda půjdeme nahoru nebo to otočíme. Já nechci zklamat Jirku, protože tomu se narozdíl ode mne zvracet nechce a na Whitney jsme chtěli stylově náš výlet uzavřít a Jirka se nechce dívat na to, jak je mi blbě. Vztah, kde oba chtějí naráz potěšit toho druhého je někdy na pytel. Chvíli se dohadujeme, kdo je větší paličák a pak pomalu jdeme dál.

Cítím se jako na houpačce. Chvíli se mohu i nadechnout a chvíli mne přepadá pocit zoufalství. Když tam nedolezu, budu si to do smrti vyčítat. Ne proto, že jsem to nedala, vlastně ani nevím proč. Uvnitř cítím těžko vysvětlitelné nutkání k tomu, na ten kopec prostě vylézt. Jako bych tam měla něco nechat, něco co zde není nutné přímo popisovat. Nadmořská výška má na mne ještě jeden skvělý účinek – připadám si jako ve ždímačce nebo přesněji moje střeva. Necelé dvě míle pod vrcholem stavím znova a opět brečím. Připadám si jako blázen, ale co musí ven, musí ven. Naštěstí jde většinu času Jirka přede mnou a i jemu už dává cesta zabrat.

Nakonec se vyškrábu nahoru a na konci za chatkou, která tu stojí se rozbrečím potřetí a tentokrát nekontrolovatelně. Původně jsem si říkala, jak bych se mohla připojit k nahým fotkám na vrcholu. Teď tu sedím v kulichu a péřovce a nikdy jsem si nepřipadala víc nahá. Brečím, protože bych nikdy neřekla, že vylezu na takový kopec, protože jsme tady oba, protože jsme to došli celé a protože to nejde zastavit. V zimě a větru sedíme nahoře a “dojemnou” kýčovitost celé situace doladí dva ptáčci, kteří mi z ruky zobou zbytky Jirkovo sušenky. Jako by mě přišli potěšit a utěšit, což jen vyvolá další slzy. Ve chvílích jako je tato si uvědomuji, jak je ve spoustě věcech jednodušší jít cestu sám. Člověk si jednoduše někdy pobrečí, zavře se sám do stanu nebo si sedne za strom a může vesele dál dělat hrdinu. Ale když je jeden stan na dva lidi…Přiznám se, že jsou případy, kdy bych si přála, aby to Jirka neviděl a tím nemyslím to, když čurám u trailu. Na druhou stranu jsou tyto situace oboustranné a alespoň si na nic nehrajeme.

Plánované focení na vrcholu tedy neprobíhá a my jen cvakneme pár fotek. Díky Jirkovi. Já jsem tak mimo,že bych nevyfotila ani jednu a je jasné, že cesta ve dvou má i dost pozitiv. Sestup dolů je podstatně veselejší a v půlce kopce jsem už celkem v klidu. Změna výšky mi dává zabrat i dolů a mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Tohle budu muset ještě natrénovat. Ač jsem si dopoledne říkala, mám-li to zapotřebí a zda nebylo lepší zůstat sedět u “Guitar lake” a na Whitney jen koukat, vím, že nebylo. Večer si budu pamatovat jen to, že jsem šli na kopec a bylo to “trochu nekomfortní”, v čemž je asi moje výhoda. Jsem velmi emotivní člověk, ale jak jsou někdy emoce silné, netrvají dlouho a já se rychle vracím do normálu.

Stan stavíme nakonec oproti původním plánům nedaleko ranger station. Pár mil bychom ještě ušli, ale máme toho plné kecky a jdeme si raději uvařit večeři. Je zajímavé, jak se změnila strava od počátku trailu. Nic hotového, žádné sušené brambory. Máme variaci na luštěninové těstoviny s pestem a rýží a já si říkám, proč jsme to nedělali už od začátku. Padá na mě sentimentální nálada a říkám si, že když vidím zpětně fotografii “těch dvou jantarů” u jižního terminu, nevsadila bych si ani stovku na to, že někam dojdou. Zítra nás čeká poslední den a Pacifická hřebenovka je za námi.

Napsat komentář