Blog

Den stoprvý aneb maraton, který nebyl

Budík jsme již včera rozumně přesunuli na šestou. Chtěli bychom se sice co nejvíce přiblížit do Shelter cove, ale ne za každou cenu. Nohy jsou lepší, ale možná za to může brufen, který jsem si na noc vzala nebo jejich podložení batohem. Domluvíme se, že dnešní ráno nebude ve stylu tyčinka a běžíme, protože ani jeden z nás nechce později jíst v moskytiéře za trvalého bzučení. Vaříme vločky tím, že se v klidu najíme ve stanu a vyrazíme. Já v mezičase dopíši blog a půjdeme jak půjdeme.

V klidu přestalo být přesně za pět minut, kdy slyším zvenku “hello” a Jirku, jak odpovídá. To už se k nám z trailu přihrne neskutečně nesympatický “borec” a sundavá si batoh. Prý jestli nevadí, když si zapálí. Pomalu ani nečeká na odpověd a začne si balit jointa. Přes moskytiéru nevidím úplně jasně, ale stačí mi slyšet ty neskutečný kecy co padají z někoho, kdo si dá brko před sedmou ráno má kruhy pod očima, že by se na nich dala cvičit olympiáda a sebestřednost z něj cáká na sto metrů. Je z Izraele a mně okamžitě naskočí jeden izraelec, který mne pronásledoval v Mysore a se kterým jsem měla několik velmi nepříjemných vystoupení. Určitě nechci házet všechny do jednoho pytle, ale lituji, že jsem byla ráno zbytečně slušná. Frajer se nám jal vyprávět, že začal v březnu a prošel celou Sierru, což bylo strašné a příšerné, ale on je neslutečny borec a dokázal to. Na mou otázku proč tam chodil, když věděl co ho čeká a teď si stěžuje odvětil, že netušil, že tam bude sníh. Jeho Garmin GPS se mu přitom vesele houpal na batohu. Zaznamenala jsem Jirkovo vysílání ať jsem radeji zticha a tak jsem prohlásila něco o tom, že to je jeho volba a že mě to opravdu nezajímá. Na to se sebral a šel obtěžovat někoho jiného do nedalekého stanu. Ten ho za minutu vyhodil a blbec byl zpět. To už i Jirka byl ve stanu a dali jsme jasně najevo, že konverzace skončila. Celé vystoupení korunoval hrdina tím, že se zeptal jak jsme na trail zvládli našetřit, když jsme přece “z Prahy”, kde on byl v roce devadesátém devátém lety a vše tam je velmi levné. Dosti nepříjemné jsem odvětila, že za dvacet let se toho hodně změní a že mu přeji hodně zábavy ve Washingtonu a šla jsem se věnovat své kávě. Naštěstí za chvíli odešel. Ne každé setkání na trailu je přijemné a z tohoto je mi fyzicky nevolno ješte dost dlouho.

Po osmé vyrážíme a po prvních pár mílích je naprosto zřejmé, že dnes bude každá míle vydřená. Profil není náročný, ale už od rána je neskutečné dusno a bzučící komanda zmemožňují jakoukoliv přestávku. Opět si každý pouštíme audioknihu a já se pomalu těším, až bude Oregon v dáli. Nutně to muselo přijít, ani jsem nedoufala, že celý trail bude jako jedny velké prázdniny. Dnes jsou to spíše galeje. Párkrát zastavíme, abychom se napili nebo něco málo snědli a delší pauzu děláme aź odpoledne u jezera, kde se, komárům navzdory vykoupáme.

Slibujeme si, že dnes nejdu spát bez večeře a tak v šest děláme další pauzu a jídlo. Stavíme v kopci ve spáleném území, kde sice nejsou výhledy a je tu trochu prach, ale zato tu není slyšet žádne bzučení a my si tak můžeme po dvou dnech poprvé v klidu sednout a najíst se. Máme to ještě pět mil a tak dnes budeme u stanu kolem osmé, zvládnu si i zacvičit a rekordní počet mil se dnes nekoná.

S potěšením zjišťuji, že mi to vůbec nevadí. Ač se stále někdy nechám teoreticky nalákat do akce zvané “závod”, jakmile z toho přestanu mít radost a potěšení, dobrovolně jdu od toho. Nechci závodit a hlavně ne sama se sebou. Jsme schopni ujít velké míle, ale pořád je hlavní, aby nás to bavilo. Nechci doma vzpomínat na to, jak jsem tu otráveně bušila co nejvíc mil denně, aby…Proč vlastně? A tak i dnešní den měl svůj význam a přes chvílemi nekonečný pochod dobře skončil.

Napsat komentář