Blog

Den stopatnáctý aneb Seiad Valley a čistá rasa

Vstáváme společně s Cloud reader, která večer ještě dorazila na místo, kde jsme stanovali. Bezvadná slečna z Rakouska, kterou jsme potkali už v poušti a až do Kennedy Meadows se s ní míjeli. Strávili jsme příjemný večer a bylo osvěžující potkat opět “někoho normálního” kdo nehoní míle ani ego.

Zjistili jsme, že trail malou osadu Siedad Valley přímo protíná. Neudělala jsme pečlivě domácí úkol a myslela jsem, že příští město je až Etna. Nevadí, balík bychom se stejně neposlali, protože je víkend a alespoň si dáme něco trochu normálního zítra na snídani v místní kavárně, která je vyhlášená svou “palačinkovou výzvou.” Pokud sníš pět obrovských palačinek vážících téměř čtyři kila nemusíš nic platit. No neber to. Za deset let to zvládlo pět lidí. Trochu zlobím Jirku, že ho přihlásíme, ale rezolutně tyto nápady prohlašuje za pitomé a mě taky.

Pozitivní zprávou je, že je nám oběma lépe. Máme před sebou pár kopců, ale posledních deset mil to je z kopce a my se dohodneme, že trochu změníme plán a dojdeme dolů už dnes. V parku je možné za poplatek stanovat, dát si sprchu a vyprat. Vyměníme zastávku za den v Etně, kde jen nakoupíme. Upřímně je sprcha to, co nyní potřebuji. Jsme zpět ve vedrech a nikde žádné jezero není. Z hovoru nás vyruší silné chřestění asi deset centimetrů ode mě. Doslova nadskočím a vlevo vidím obrovského do zelena maskovaného chřestýše. To bylo o fous. Hypnotizuji ho pohledem a Jirka ho obchází v bezpečné vzdálenosti. Fotit se dnes raději nebudeme, protože had nevypadá, že by měl dobrou náladu.

Na oběd stavíme u zdroje vody. Poprvé si vařím těstoviny se zeleninou a doufám, že mi nebude špatně. Máme to i s hudebním doprovodem, protože tu sedí kluk, který nádherně hraje na ukulele a zpívá. Mísí se tu lidé co jdou na sever a na jih a všichni jsou nezvykle příjemní. Někteří se ze Siedad Valey nechávají přivézt autem. Je to vtipné, na začátku každý chodil trail po centimetrech a po pár tisících mil najednou dvanáct mil nic neznamená. Potkáváme ještě jeden pár se kterým jsme několikrát nocovali v poušti. Před Sierrou si vzali týden mimo trail, kdy jeli domu a pak ji v pohodě prošli. Někdy je trochu výhoda být z Ameriky, mít možnost zajet si domů a nebýt vázán visy.

Přichází ještě Želva, kluk z Izraele. Jako jeden z mála, co jsem tu potkala si trail neskutečně užívá a všechny kecy o tom, co by se mělo a nemělo má úplně na párku. Do města si dojede odkud chce, pár mil klidně přeskočí, užívá si to a všem kravinám šílencům, kteří tu lítají od rána do večera se směje. Popovídáme si o posledním dvou měsících co jsme se neviděli a naposled si zamáváme, protože už se neuvidíme.

Do městečka dorazíme v půl sedmé a oběma nám dojde. Klepou se nám nohy a první kroky míří do obchodu Ledový čaj, bagel co si nesu a sýr mě postaví na nohy. Podělíme se o zmrzlinu a opět potkáváme známé tváře. Je tu Křikloun se svojí skupinou, který naštěstí ještě večer odchází pryč. Po sedmé večer tvrdí, že mají v plánu jít ještě minimálně sedm mil. No hodně štěstí, hlavně že budou pryč a v kempu bude klid.

Po delší době potkáváme také borůvku, milého jihoafričana, na kterého jsme prvně narazili ve Washingtonu, kde ležel uprostřed trailu a já si myslela, že minimálně zkolaboval. Ne, jen odpočíval. Borůvka je neskutečný salámista a borec co chodí sice pomaleji, ale od rána do večera. Tedy tak, jak já bych nezvládla. Bylo mi líto, když říkal, že dnes “podváděl”, protože se kus svezl autem, ale hrozně ho bolí chodidla a už opravdu nemohl. Přijde mi šílené když někdo ve čtyřiačtyřiceti letech omluvně vysvětluje, že se deset mil z trailu svezl, protože mu nebylo dobře.

Tahle pachuť “čistoty” se tu táhne jako smrad. Jakoby jediný způsob, jak trail jít bylo z jihu na sever, nejlépe i po zavřeném trailu a běda jak někdo udělá něco jiného nebo si nedejbože dovolí pár mil vynechat, protože mi třeba není dobře. Všímám si, že v registrech se poslední dobou mnoho lidí zapisuje jako “NOBO no flip” nebo “NOBO pure” a já čekám, kdy vedle trailu zastaví vlak s vymlácenými okny a zaveze mne i Jirku do Birkenau, protože nejsme čistá rasa a tím pádem nejsme hodni po trailu jít. Přijde mi to úplně směšné. Uklidňuji borůvku, který také svůj výlet otočil, že si zašel o třicet mil víc ke kanadským hranicím a tudíž má takovou zálohu. Moje teorie se mu líbí a vypadá veseleji.

Abych svoje myšlenky uvedla na pravou míru. Připadá mi nesmyslné hodnotit, kdo jde “lepší, správnější a čistější” trail. Není jen jedna cesta. Thru-hike je pro mě ujít celý trail, nehledě na to, zda jdu odspoda, odshora nebo jakkoliv jinak. Pokud je někomu v krajním případě zle a deset mil vynechá, zvlášť když si chudák zašel třicet mil navíc, nevidím v tom problém a určitě ne něco, kvůli čemu by se měl pán ve středních letech trápit. Přeskočí-li však nekdo 300mil a hlásá, jak zdolal PCT, pripadá mi to trochu trapné.

Sprcha je skvělá a než vypereme je půl desáté. Ráno chceme vyrazit brzo, ale je dost zřejmé, že tento záměr s mým plánem ranního cvičení dost koliduje. V každém případě půjdeme všichni ráno na snídani a nějak vyrazíme. Čeká nás šest a půl míle po silnici, s kterou je trail totožný a potom sedmnáct mil stoupání s převýšením dva kilometry. Chození s batohem po asfaltu je pro moje chodidla něco jako vražda, a tak na zítřek raději nemyslím.

Napsat komentář