Blog

Den stopadesátý třetí aneb Pacific Czech trail a Selden Pass

Nehledě na to, že vstaneme jako první, odcházíme ráno jako poslední. Před začátkem posledního týdne naší cesty jsme se s tím alespoň přestali nervovat a smířili se. Vstaneme, vařím kávu, oba jdeme kopat jamku a pak záhadně začne čas pracovat proti nám. Ostatní nasazují batohy a my snídáme. Říkám si však, kde jinde by měla být rána klidná než v lese zvlášť, když nám to za chvíli končí.

Kangu doběhneme vcelku brzy. Telefonuje, což je znamení, že je poslední signál do konce cesty, nepočítám-li plánovanou zastávku v Bishopu. Vyřizuji pár pracovních věcí a mailů, nahrávám dva blogy a samozřejmě se zaseneme. Hodně hodin a málo mil nikdy není dobrý průběh dopoledne. Jirka si dnes navíc vybírá svou krizi a následující pětimílové stoupání trochu protrpí. Mně je dnes docela dobře a tak mu na kopci nutím i svou tyčinku. Tradičně se chvíli dohadujeme, protože oba chceme, aby se ten druhý měl lépe, ale pak jí naštěstí sní.

Oběd domlouváme za pět mil u řeky. Po cestě potkáváme i Honzu, který ráno není jak výprava „vrabci z Čech.“ Má už po svačině, a tak dál jdeme společně. Honza na rozdíl od nás může zvolnit, protože jde jen do Bishopu, kde jeho cesta skončí. Kanga už čeká u řeky a ve dvě obědváme. Nějak dneska nemám hlad a tak i část své kaše vnutím Jirkovi, kterému se udělá lépe. Sedíme na kamenech, vyhříváme se na slunci a postupně se necháme zlákat ke koupeli v tůni. Mnohokrát jsem se v čistější a studenější vodě nekoupala a probere mne lépe než kafe. Snad ze mě nakonec opravdu bude otužilec, i když představa koupele ve Vltavě mi pořád moc nevoní.

Tři odpoledne a před sebou víc než devět mil se stoupáním do Selden passu. Jdu kousek napřed a v duchu si asi říkám kde je Pavel. Čech, se kterým jsme se potkali v Hart passu a pár dní šli společně. Podle mých informací výlet trochu otočil a měl by každým dnes jít proti nám. Po ani ne pěti minutách vidím proti sobě známé brýle a poněkud pohublejší postavu, než si pamatuji. Chlapům prostě trail dává daleko víc zabrat nebo my jsme nějak více odolnější pohlaví. Radost je oboustranná, ale načasování úplně nejhorší. Potřebujeme jít dál, jinak se přes pass nedostaneme a teď nejsme v situaci, kdy si můžeme jít jakýmkoliv tempem. Za chvíli mne dojde Jirka s Honzou a uprostřed Sierry stojí na trailu čtyři češi. Spěchat se má pomalu, a tak se půl hodiny zapovídáme a zbytek si necháme na setkání doma.

Radost ze setkání mi vydrží další hodinu a stoupání do Selden passu není tak hrozné. Až na konci mi trochu dojdou síly, ale krátká pauza pomůže. Výhledy na jezero a okolní hory jsou opět úchvatné. Nahoře na nás čeká Kanga a chvíli se bavíme vzajemným focením. Budeme už jen klesat a shodneme se, že to natáhneme až na původné plánovanou dvacátou míly i přesto, že stan opět budeme stavět potmě. Jógově jsem ásanovou praxi nechala na zastávku v Bishopu, protože potmě v péřovce mi zdravit měsíc přijde i na mě trochu ulítlé. Cvičení mi chybí, ale beru to tak, že ne vždy je na vše co bychom si přáli prostor a tak jsem si svou praxi upravila tak, abych ji mohla provádět přes den za chůze. Je to velmi zajímavá změna a jsem vděčná, že mne nedostatek času ukázal i jiné možnosti a donutil mne nedržet se známých vyjetých kolejí.

Honza staví stan o dvě míle dříve, ale ráno je stejně rychlejší, a tak nás brzo doběhneme. Narozdíl od nás bude v John Muir Ranch, přes který dopoledne půjdeme, zůstávat. My po malé pauze budeme pokračovat dál a čeká na nás opět nejméně dvacet mil. O víkendu se má rapidně ochladit. V noci má být deset pod nulou, přes den minus jedna a já jsem ráda, že mám novou čepici a rukavice. Snad nezmrzeneme.

Napsat komentář