Blog

Den stopadesátý šestý aneb zachumelení korunované dvěma passy

Těsně poté, co jsem včera dopsala blog začalo sněžit a nepřestalo až do jedné ráno. Ráno nás přivítalo deset centimentrů prašanu, deset pod nulou, zmrzlý stan a díky kondenzaci mokré spacáky. Ideální začátek dne, kdy máme přejít Mather pass i Pinchot pass a proskotačit se do téměř čtyř tisíc metrů klesnout o více než kilometr níže a celé si to zopakovat. Snídáme ve stanu a přemlouváme se vylézt ven. Než sbalíme stan a pokusíme si odskočit máme slušný náběh na podchlazení. Zmrznul mi i batoh a já si uvědomuji, že nezvládám jediné – zimu a ještě nadmořskou výšku.

Poslední dva dni s velkou frekvencí odbíhám do lesa kopat jamky. Myslím, že je to díky převýšení, které zažívám poprvé a tělo na něj reaguje ne zcela příjemně. Dnes je to obzvlášť veselé a za chvíli není omrzlý jen můj batoh. Postupně se však posouváme vpřed a nakonec sedíme na Mather passu a díky jasné obloze je opět „teplo“, což dnes znamená plusovou hodnotu na teploměru. Sestup je neméně výživný. Netočí se mi při něm hlava a nechce se mi zvracet, ale mám tak zalehlé uši, že nic neslyším. Nicméně i dnes potkáváme dost hikerů, kteří jsou daleko pomalejší než my. Trochu jim závidím jejich program. S výbavou do sněhu jdou deset mil. My s polovičním batohem dvakrát tolik. Tuto část trailu bych si daleko více užila, kdybychom nemuseli spěchat a doufám, že až se příště vrátíme, také budeme chodit deset mi denně. Je však pravda, že teď by to stejně díky zimě, nebyla úplná zábava, tedy poku bychom neměli trochu víc vybavení.

V poledne rozkládáme obsah svého batohu na louku u potoka a díky itenzivnímu slunci máme za hodinu sucho a klid, že večer nezmrzneme. Potřebujeme přejít ještě jeden pass a pak sestoupat co nejníže, abychom v noci nezmrzli. S Jirkou střídávě odskakujeme s lopatkou za stromy a já mám pocit, že nedojdu nikam a určitě ne sedm kilometrů do kopce. První část je docela v pohodě, ale jakmile vystoupáme z lesa, rapidně se ochladí. Pohled na okolní hory je úchvatný, ale když v dálnce vidím na vrcholu hory člověka a dojde mi, že přesně tam jdu chce se mi brečet. Do třech a půl tisíc metrů jsem dobrá a i schopná jít, ale jakmile se dostanu nad tuto hranici, začínám se ploužit. Nemůžu dýchat, dělá se mi černo před očima a zmocňuje se mě lehká panika. Je zima, fouká a ani okolní krása nepomáhá.

Výhoda je, že se nedá dělat nic jiného, než jít dál, takže jdu. Na vrcholu se ochladí tak, že ani nic nefotíme a doslova běžíme dolů. Po míli stavíme, abychom oblékli obsah batohu na sebe pokračujeme dál. Malá chvíle bez rukavic se odmění půlhodinovou nehybností rukou, ale teď není čas na fňukání. Scenérie se opět změnila a okolní šedočervené hory patří k tomu nejnádhernějšímu, co jsem tu viděla. Pokouším se fotit a natáčet, ale zima je tak velká, že se moc nezastavujeme. Jednou se sem vrátím v létě a celý den budu koukat na tu nádheru, slibuji si.

Stmívá se zase o kousek dřív a tak nasazujeme čelovky a v půl osmé stavíme stan na dvaavacáté míli úplně za tmy. Mám chuť si jen lehnout a spát, ale večerní úkony se samy neudělají. Zítra nás čeká to samé v bleděmodrém a večerní přejezd do Bishopu, kde si dám několik dlouhých, vařicích sprch.

Napsat komentář