Blog

Den stopadesátý pátý aneb John Muir pass, romantika na chatě a náročné odpoledne

Neměli jsme nařízeného budíka, ale ve třičtvrtě na šest jsem vzhůru. Vstávám a potmě jdu nabrat vodu. Po cestě k potoku svítí hvězdy a je jasno. Než během pár minut natočím vodu, celá obloha se nebezpečně zatáhla. Mraky sviští nebeskou rychlostí a tak i my se bou hýbneme. V sedm vyrážíme a pokoušíme se rozchodit naše promrzlé údy. V noci mi bylo teplo a než abych popisovala, co vše jsem měla na sobě jen řeknu, že jsem si neměla co dát do pytle pod hlavu. Na péřovku jsem oblékla i bundu proti dešti, ale důležité je, že to zabralo.

Než dojdeme k poslednímu stoupání do Muir passu začíná sněžit. Nejprve poletujejen  pár vloček, ale brzy zesílí vítr a přijde intenzivní sněžení společně s kroupami. Předpověď „deset procent šance na sněžení“ si opravdu představuji jinak. Zrychlíme a za chvíli se společně s Kangou a třemi dalšími hikery ohříváme v kamenné chatce na vrcholu postavené na počest Johna Muir, průkopníka dálkových trailů v Americe. Ostatní přítomní jdou právě John Muir trail, který vede přes Sierru a měří „jen“ dvěstěpadesát mil. Nejenže jsou od nás bezpečne rozeznatelní díky čistému batohu dvojnásobné velikosti, ale hlavně kvůli tomu, že my se po deseti minutách a snědené tyčinkce zvedáme k odchodu, ale pánové v klidu sedí a čekají, až se vyčasí. Něco takového si nemůžeme dovolit a tak jsou příští dvě hodiny variací na téma „co nejrychlejšího běhu z kopce a nerozbít si u toho ústa.“ Okolní hory jsou zakryté rychle se pohybujícími mraky, což jim jen dodává na dramatičnosti a tak i v této slotě je okolní krajina dechberoucí.

Počasí se nad námi před polednem smiluje a přestává sněžit. Máme toho všichni tři plné kecky a tak již před dvanáctou parkujeme v lese na oběd. Ranní vystoupání do téméř čtyř tisíc metrů nad mořem a následné klesání do dvou tisíc si vybírá svou daň. Mám pocit, že padnu na bok a usnu. Kaše ani kafe nepomáhá a vím, že pokud si na chvíli lehnu, už se nezvednu. Za hodinu pokračujeme dál, čeká nás ještě pár mil z kopce a poté opět prudké stoupání do téměř čtyř tisíc metrů. Přes Mather pass se dnes nepřehoupneme, ale musíme dojít čtyři míle pod vrchol. Ideální by v chladném počasí bylo samozřejmě spát v nižších polohách, ale to bychom v pondělí do Bishopu nedorazili. Doufám, že obléknutí všeho co mám a horký čaj i tentokrát zabere.

Odpoledne je pro mne jedno z nejnáročnějších. Jak jsem už několikrát říkala, tenhle výlet je vůbec první kdy nesu batoh na zádech a spím ve stanu. Stejně tak je to poprvé, kdy jsem v takové nadmořské výšce nepočítám-li několik lýžování v Alpách, ale tam přece jen člověk vyjede lanovkou na kopec a hned sjede dolů. Denní běhání do čtyř tisíc metrů nad mořem a zpět dolů je pro mě novinka a zatím z ní mé tělo není ani trochu nadšené. Ráno při běhu do Muir passu jsem měla černo před očima a točila se mi hlava. Pokoušela jsem se to rozdýchat a pokračovala dál. Měla jsem však zvláštní pocit, že tělo nějak funguje, ale já jsem mimo. Asi pud sebezáchovy. Při sestupování dolů byl stav podobný, ale naštěstí ne v takové intenzitě. Ptala jsem se Jirky, jak vypadá výšková nemoc a asi máme každý jiný stupeň krize, protože moje černo před očima ho překvapilo. Na otázku, jak můžu jít dál jsem nedokázala odpovědět. Kanga je na výstupy zvyklá a já doufám, že to zítra bude lepší a taky si zvyknu.

Nikdy jsem si nepřipadala tak divně. Nemám pocit, že bych neměla energii, jen jí nemohu použít. Tělo je jak z gumy a mám hroznou slabost. Několikrát musím zastavit, abych neupadla. Zcela nová situace mě moc nenadchne a Jirka je na tom dost podobně. Ploužíme se pomalu nahoru, ale i přesto předcházíme několik lidí, kteří jdou ještě pomaleji. Nakonec to zvládneme až na plánované místo a stan stavíme dokonce za světla. I uvnitř se nám kouří od pusy a okolo fučí studený vítr. Stany jsme namáčkli blízko sebe, jak to jen šlo a doufáme v klidnou noc.

Napsat komentář