Blog

  • Home
  • Pacific Crest Trail (PCT)
  • Den stopadesátý osmý aneb šestihodinová cesta z Bishopu, štěstí v neštěstí a západ slunce v Kearsage passu

Den stopadesátý osmý aneb šestihodinová cesta z Bishopu, štěstí v neštěstí a západ slunce v Kearsage passu

Tradičně usínám po jedné hodině ranní a moje ráno podle toho vypadá. Nespěcháme a já musím dodělat resty, takže po sedmé ranní už ťukám do klávesnice. Autobus do Independence ve třičtvrtě na devět nemáme šanci stihnout, protože musíme na poštu pokusit se zachránit naše poztrácené balíčky a já si potřebuji koupit ještě jedny rukavice. Říkáme si, že někoho jistě stopneme a v poledne už budeme šlapat.

V klidu se s ostatními nasnídáme a po desáté opouštíme naše nejlepší ubytování na trailu. Hostel byl naprosto skvělý a s přehledem by strčil do kapsy kdejaký hotel. Čistý. S promyšleným interiérem, na kterém je jasně vidět, že příjemné protředí není o penězích, ale o nápadu. Kdybychom neměli jen pár dní s chutí tu zůstaneme o den navíc. V místním sportu mají tolik rukavic, že nevím, které si mám vybrat. Při přemítání mezi komfortem, cenou a tim co by se mi líbilo mne vyruší postarší pán. „Jdeš PCT?“ptá se mě. „Ano“ odpovídám. „Celé“?zajímá se dál. „Ano, máme posledních čtyřicet mil do konce…“

„Ty ale nevypadáš jako thru-hiker“povídá pán a dodává, že to myslí jako lichotku..Tak nevím, co mám dělat, aby mi někdo věřil, že jsem prošla celou trasu…

Jirka byl na poště téměř úspěšný a zjistil, že naše lahev a náhradní zipy na stan se nachází v Yosemite valley, kam jsme je určitě neposlali. Při troše štěstí by za námi mohly doputovat alespoň do L.A. Před jedenáctou stojíme nastoupeni u silnice a stopujeme. Po půlhodině nás přechází humor a uklidňujeme se tím, že v nejhorším případě pojedeme autobusem ve čtvrt na dvě. Za další půl hodinu jsme tak kde jsme byli a jdeme se strategicky přemístit zpět do centra. Jediný výsledek tohoto postupu je, že Jirka sežene karton, na který napíšeme „hikeři na trail“ a to, že si dáme výborné kafe v místní vyhlášené kavárně. Před jednou jdeme pokořeně zpět přes město na zastávku autobusu, který nás v půl druhé nabírá a veze směr Independence.

Po třičtvrtě hodině jízdy vystupujeme tam, odkud jsme v pondělí večer stopovali do Bishopu. Jirka a Kanga si dávají sendvič na cestu a jdeme si stoupnout k úplně opuštěné silnici vedoucí k trailu. Nikomu z nás se nechce jít deset mil po silnici do prudkého kopce, ale po další půlhodině čekání trochu znejistíme. Potřebovali bychom dnes ujít alespoň osm mil zpět přes Kearsage pass na PCT, abychom zbytek cesty stihli. Hlavně Kanga, která chce být již v pátek večer hotová, protože za ní přijedou její rodiče. Ve tři před námi staví obrovský truck s přívěsem a nesmírně milí manželé kvůli nám přeskládají půl auta. Říkají, že nás mohou svézt jen třetinu cesty, kde hodlají kempovat. Lepší něco než nic a s díky nasedáme. Mile si popovídáme a paní nám říká, že pokud tu budeme ještě poté co se zakempují a odpojí přívěs doveze nás až k trailu.

A to se přesně stane a my se po další třičtvrtě hodině čekání necháme paní, která nám říká, že jí připomínáme její děti, odvézt nahoru k trailu. V autobuse jsem tipovala, že ve čtyři vyrazíme a spletla jsem se jen o půl hodiny. Půl páté není ideální čas ke startu přes Kearsage pass, ale přesto jsme odhodlaní ho projít. Nahoru se dostaneme přesně ve chvíli, kdy slunce zapadá a najednou chápeme, proč jsme dnes všude čekali. Tohle jsme prostě museli vidět a celé šestihodinové martyrium cesty na trail za to stálo. Slunce rozehrává hru barev od modré přes fialovou po temně rudou a okolní skály dodávají potŕebnou dramatičnosti. Cesta dolů je cestou do pohádky a pod kopcem nasazujeme čelovky a s trochou noční procházky máme v devět postavený stan přesně tam, kde jsme chtěli. Zítra nás čeká dlouhý den přes Forrester pass, který bude naším posledním passem a usínáme s pocitem nostalgie. Uvnitř však víme, že kdyby nám někdo řekl ať se otočíme a jdeme zpět na sever, odpověď by byla nasnadě.

Napsat komentář