Blog

Den stopadesátý druhý aneb slibované koupání v jezeře

V šest budík neúprosně oznamuje, že je čas něco dělat. Neskáču radostí, protože jsem opět v noci nemohla moc spát, ale pomalu se vysoukávám ven a je mi docela dobře. Ranní kolečko už máme nacvičené v tom stylu, že se nesnažíme vyrážet v sedm. Po půl osmé šlapeme a já využívám nečekaného signálu a volám domů.

Dopoledne příjemně utíká, na šesté míli svačíme u vody a na dvanácté obědváme u jezera Virginia. Honza, kterého jsme od rána kdy vystartoval dvacet minut před námi neviděli, už tu je. Teplo, nádherná, čistá a studená voda a okolní krása nám nedávají jinou možnost. Jdeme se koupat. Než si zalejeme kaši k obědu, Kanga už je po koupeli a klepe se jako ratlík. Za chvíli se ní přidávám, protože voda je sice nádherná, ale taky pekelně studená. Jsem okamžitě probraná. Jirka nemůže zůstat pozadu a tentokrát zvládne i neztratit brýle. Honza to bere s lehkostí pantera a bez mrknutí do ledové vody zajde a zase z ní, jakoby se nechumelilo, vyjde. Asi jsme pořád fňukny.

Oběd se lehce protáhne, ale zbývá už jen necelych deset mil. Většina z nich do kopce, což je slabě slovo protože stoupáme do Silver passu. Po několika mílích se zastavím s tím, že už mě to nebaví, protože chci na hory chvíli koukat a ne v nich pořád chodit a koukat se před sebe. Za míli je moje přání vyslyšeno, když děláme malou pauzu u dalšího jezera. Tentokrát bez koupele. Jen se na chvíli natáhnu na okolní bílé kameny a čekám, kdo první zahlásí, že jdeme. Kanga. Prý kdyby se čekalo na mě, koukáme tu na západ slunce. Jsem ráda, že jsme se za ten měsíc stačily dostatečně dobře poznat.

Za chvíli jsme nahoře a kocháme se výhledy na všechny strany. Přála bych si mít víc času a příště půjdu určitě kratší část trailu. Alespoň jednou. Zbytek cesty je z kopce přes kameny a mne tradičně začne bolet břicho. Nejpozději v pět odpoledne každý den a já se těším, až ten batoh sundám. V sedm stavíme stan a na cvičení jsem se dnes těšila zbytečně. Než vše rozbalíme je tma. Jdeme si umýt nohy do potoka, kde jsem objevila tak příhodnou tůň, že se opět koupu celá. Jirka se nestačí divit a za chvíli se noří taky. Nevěříla bych, jak ledová voda v deseti stupních na vzduchu dokáže zahřát.

Stihneme ještě rychou večeři, já napsat pár řádek a před devátou jsme ve stanu. Zašívání ponožek a rukavic je opět odloženo a já tak nějak cítím, že s těmi dírami úplně v klidu můžu dojít až do konce. Přinejhorším budu chodit bez ponožek.

Napsat komentář