Blog

Den stopadesátý devátý aneb Forrester pass a nohy do vánočky

V noci mě několikrát probudí zima a ráno se vrací nepříjemné pocity promrznutí. Tohle mi opravdu chybět nebude. První dvě míle sestupujeme ještě dolů a čeká nás dalších osm vzhůru do čtyřtisícového Forrester passu. Letos v červnu byl tento pass obavou mnoha hikerů, a to díky obrovskému množství sněhu. Teď však není po sněhu ani památky a tak mým jediným protivníkem bude nadmořská výška, ve které jsem ještě nikdy nechodila.

Je nádherně. Obloha bez jediného mráčku a ve chvílích, kdy nefouká studený vítr, je i teplo. Na sobě samozřejmě máme kulichy a rukavice, ale na místní podmínky by se dalo hovořit o pozdním létě. Po dvou hodinách chůze děláme první krátkou pauzu, která se protáhne na půl hodiny. Jak by mě ty hory bavily, kdybych v nich nemusela šlapat pětatřicet kilometrů denně. Samozřejmě žertuji, užívám si to moc, jen trochu bojuji s nadmořskou výškou. Jak vystoupáme výš, začne mne z ničeho nic brnět celý obličej. Od nosu dolů nic necítím. Lehce zpanikařím, ale rozdýchám to a než se doškrábu na vrchol, cítím se „skoro dobře.“ Jirka nadmořskou výšku zvládá lépe než já, ale odpoledne říká, že i jeho bolí hlava.

Na vrchol se dostaneme v poledne a užíváme si výhledy a hlavně to, že jsme tu sami. Trochu se fotíme a nikomu se nechce jít dál. Přece jen je Forrester naším posledním passem a další připomínkou nezadržitelně blížícího se konce. Cesta přes hřeben je dosti větrná a já s potěšením sleduji, že se vůbec nebojím. Nepříjemné pocity při chůzi nad srázem po pěti měsících pominuly a já si cestu dolů nadmíru užívám. Přesně do té doby, než mi po několika mílích dojde šťáva a pletou se mi nohy. Přesto se dokodrcáme až dolů do údolí, kde u potoka obědváme. Nadmořská výška má ještě jeden účinek vedlejší účinek. Skoro vůbec nemám hlad.

Ležíme na zemi  a vypadáme jako po boji. Všichni tři máme dost a největší slast je využít gravitace ve svůj prospěch a chvíli ležet. Od dnešního cíle nás dělí ještě minimálně osm mil a tak ve čtvrt na pět, ač neradi, postupujeme dál. Naivně jsem si myslela, že kopce máme za sebou. Už ani nenadávám. Dávám nohu přes nohu a neřeším, že by mne předběhl i beznohý pes. Hory dříve či později naučí člověka pokoře.

Krajina se opět změní a my se vracíme do té Sierry, kterou jsme dostali ochutnat v červnu. Bílý písek, borovice, bíle kameny. Pokaždé mi vezme dech, jak se za každým passem příroda úplně změní. V půl osmé stavíme stany o míli dřív, než jsme původně plánovali, ale tak nějak jsme rádi, že jsme rádi. Ráno nás čeká pokud možno brzký start a výstup na Mt. Whitney. Kanga se zítra odpojí a půjde rovnou do Lone Pine, kde na ní čekají rodiče.  V neděli, dopadne-li vše dobře, se společně sejdeme a posledních pět set mil trochu oslavíme.

Napsat komentář