Blog

Den stopadesátý devátý aneb Forrester pass a pletoucí se nohy

V noci mne několikrát probudí zima a ráno se vrací nepříjemné pocity promrznutí. Tohle mi opravdu chybět nebude. První dvě míle jdeme ještě z kopce a pak téměř osm budeme nastoupávat do čtyřtisícového Forrester passu. Tento pass byl letošní obavou mnoha hikerů, a to díky obrovskému množství sněhu. Teď však není po sněhu ani památky a tak jediným protivníkem bude nadmoská výška ve které jsem ještě nikdy nechodila.

Je krásně, obloha bez mráčku a pokud nefouká dalo by se říct, že je i teplo. Na sobě samozřejmě máme kulichy a rukavice, ale na místní podmínky to skoro připaluje. Po dvou hodinách chůze děláme první krátkou pauzu, která se protáhne na půl hodiny. Jak by mne ty hory bavily, kdybych v nich nemusela jít pětatřicet kilometrů denně. Samozřejmě žertuji, baví mne to moc, jen trochu stále bojuji s nadmořskou výškou. Když vystoupáme výš, začne mne z ničeho nic brnět celý obličej a od nosu dolů nic necítím. Lehce zpanikařím, ale rozdýchám to a než se doškrábu na vrchol, je to skoro dobré. Jirka výšku zvládá lépe než já, ale odpoledne říká, že hlava ho také bolí.

Na vrchol se dostaneme v poledne a užíváme si výhledy a hlavně to, že jsme tu sami. Trochu se fotíme a nikomu se nechce jít dál. Přece jen je Forrester naším posledním passem a další připomínkou blížícího se konce. Cesta přes hřeben je dosti větrná a já s potěšením sleduji, že se vůbec nebojím. Nepříjemné pocity při chůzi nad srázem po pěti měsících pominuly a já si cestu dolů nadmíru užívám. Přesně do té doby, než mi po několika mílích dojde šťáva, ale přesto se dokodrcáme až dolů do údolí, kde si u potoka uděláme pozdní oběd. Nadmořská výška má ještě jeden účinek- skoro vůbec nemám hlad.

Vypadá to tu trochu jako po boji. Všichni máme dost a největší slast je lehnout si na zem a chvíli ležet. Máme to však ještě minimálně osm mil a tak ve čtvrt na pět, ač neradi, postupujeme dál. Naivně jsem si myslela, že kopce máme za sebou, ale už ani nic neříkám. Dávám nohu přes nohu a neřeším, že by mne předběhl i beznohý pes.

Krajina se opět změní a my se vracíme do té Sierry, kterou si pamatujeme z naší první ochutnávky v červnu. Bílý písek, borovice, bíle kameny. Je krásné, jak za každým passem se příroda úplně změní. Bojujeme všichni, ale v půl osmé už stavíme stany. O míli dřív, než jsme původně plánovali, ale tak nějak jsme rádi, že jsme rádi. Ráno nás čeka pokud možno brzký start a výstup na Mt. Whitney. Kanga půjde napřed a tak každý dojde trail sám, abychom se v neděli společně sešli v Lone Pine a posledních pět set mil trochu oslavili.

Napsat komentář