Blog

Den stopadesátý čtvrtý aneb ty vole medvěd po šesté, John Muir Ranch a noc v pohádce

Vstáváme s překrásným výhledem a dobrou náladou. To, že jdeme ve třech svědčí nám všem. nepamatuji si, že by v našem týmu nebyla pozitivní nálada a není to tím, jak snadno všechny nepříjemnosti zapomínám. Ve čtvrt na osm už sestoupáváme dolů směrem k Muir trail ranch. Máme to téměř při cestě a tak se tam zastavíme. Mají zde mít vyhlášené hiker boxy, plné odložených věcí od unavených hikerů John Muir trailu (JMT), který měří jen dvěstěpadesát mil a část jeho trasy je totožná s PCT. Mám takový pocit, že sláva hiker boxů bude již notně zašlá, protože ranch v pondělí zavírá, ale i trochu rýže by nám pomohla dostat se do Bishopu v trochu lepší formě. Přece jen jídlo na týden se nosí dost špatně a tak ho zas tak moc nemáme. Došli bychom to, ale bylo by to trochu smutné kino s přesně rozpočítanými.

Moje tušení se potvrdilo a moc. odloženého jídla tu k dispozici není. Máme štěstí v neštěstí a vezmeme si alespoň malý pytlík suché rýže a vločky pro Jirku. Podstatnou část jídla už vybrali hikeři před námi a na ty, kteří přišli po nás, čekají prázdné nádoby. Zvlášť slečna, která jde celý trail s batohem o velikosti šestatřicet litrů a před dvěma dny vesele hlásala, že spoléhá s resupply na zdejší hikerbox kouká dost divně. Líto nám jí není, protože jít přes Sierru s obsahem batohu, kam se nevejde ani bear canister a nezbytné vybavení mi připadá jako docela zbytečná frajeřina. My se sice táhneme s batohem, který váží s jídlem určitě víc než deset kilo, ale to je daň za komfort toho, že když se ochladí, neumrzneme a neumřeme vyčerpáním.

Dorazí i Honza a trochu váhavě říká, že možná zkusí jít s námi až do konce. Jak to se společnou cestou dopadne je zatím ve hvězdách. Společné cesty jsou náročné, vždycky někdo musí zrychlit, druhý zpomalit a úplně ho chápu. Tím, jak máme s Jirkou od začátku dané, že jdeme spolu je rozhodování o dost jednodušší, prootže se vždycky řídí podle nejslabšího článku v týmu, který je proměnlivý. Celkem se na rančí zdržíme hodinu a jdeme dál. Máme před sebou ještě ideálně dvacet mil až na vrchol Muir passu, kde bychom chtěli přespat v kameném přístřešku. Jediné obavy máme z toho, že tenhle nápad bude mít víc lidí, my se nevejdeme dovnitř a strávíme tak noc ve čtyřtisících metrech nad mořem ve stanu zrovna dnes, kdy se má rapidně ochladit. Necháme to koňovi s tím, že uvidíme odpoledne.

Zabraná do hovoru s Jirkou se najednou zarazím a vyhrknu již lidové „ty vole medvěd“. Šestý a tentokrát úplně černý a obrovský. Kouká na nás, my na něj a já nevím zda mám fotit nebo křičet. Za námi jde totiž Kanga a medvěd si to šine přešně jejím směrem. „Medvěd, medvěd, medvěd“ jednohlasně voláme. Kanga je holka z Montany a ví co má dělat. Po chvíli zběsilého bušení hůlek o sebe méďa otráveně odkráčí pryč. Začínám mít na medvědy slabost, jsou prostě krásní.

Nikdo z nás nemá energie na rozdávání. Není prostor hrát si na unavené. Máme před sebou téměř deset mil pozvolna stoupajícím údolím, následované dalšími osmi prudkého stoupání až do Muir passu. Kouzlem a zároveň vyčerpávající skutečností je, že zbytek naší cesty je jenom „přes passy“, což zjednodušeně řečeno znamená vystoupat z cca dvou tisíc metrů nad mořem do cca čtyř tisíc metrů a opět seběhnout dolů. Jiná cesta tu není a jsem zvědavá, co se mnou bude dělat nadmořská výška měnící se dvakrát za den. Doufám, že nic divokého, protože to proběhneme tak, že si toho tělo ani nevšimne.

Ve dvě sedáme na kameny k řece a za chvíli se k nám připojí nejen Kanga, ale i čtyří další kluci. Snažíme se vysondovat, zda chtějí spát nahoře v passu, abychom měli alespoň nějakou představu, kolik tam bude lidí. Kluci plánují trochu jako my, takže neví. Přidává se k nám i Honza s novým plánem, který zní, že nakonec s námi nepůjde, ale bude si užívat přírodu pomalu. Nedivím se mu. Kdybychom měli čas, víc jak deset mil denně nechodím.

Nemá už ani cenu popisovat, že stoupání je většinou ve formě schodů a klikatícího se trailu. Bavím se nad představou „puristů“, kteří zarytě šli trail ve sněhu a hlásají, jak nevynechali ani kousek trailu. Myslím, že pod sněhem si neviditelný trail o dost zkrátili, protože switchbacky jsou tak klikaté, že je veselé je jít i bez sněhu. Párkŕat jsme od těch kteří Sierru prošli slyšeli, jak museli jít kvůli sněhu pomalu, tedy pouze jeden pass za den, ale my jich určitě budeme zvládat víc. „Povídali, že mu hráli“, protože kopce se odtáním sněhu nezmenšily ani o píď a nekonečně klikatící se trail plný kamenů z nás Emily Zátopky rozhodně nedělá. Možná jsme jen unavení nebo staří nebo nás prostě nebaví lítat jako splašení.

V pět si uděláme přestávku na malou  svačinku a zvažujeme své možnosti. Honza zůstává na svém místě a my se posouváme dál stále s představou večerního dobití vrcholu. Připozdívá se rychleji než míle ubíhají a vystoupáním o další dvě míle se před námi otevře pohádka. Obrovské jezero lemované bílými skálami všude kolem a naprosto panenská nedotčená příroda. Proti této nádheře kamenná chatrč obývaná smradlavými hikery neobstojí a tak se posuneme ještě o míli a kousek dál na soukromé místo nad řekou propojující jezera. Pro jistotu Jirka obstaví stan kameny, ale snad bude počasí milosrdné. Zítra má sněžit, možná pršet a teplota v noci může klesnou až k minus deseti. Na takové počasí úplně vybavení nejsme, ale snad nezmrzneme. Západ slunce odrážející se v okolních skalách zbarvující je dočervena nám vezme dech a místo večerního kolečka se jen kocháme. Tohle je suveréně nejkrásnější místo, na kterém jsme kdy spali a já jsem opět ráda, že jsme si Sierru nechali na konec. Věřím, že i sníh má své kouzlo, ale tuhle nádheru vidět jenom zapadanou by mi přišla škoda.

Napsat komentář