Blog

Den stopadesátý čtvrtý aneb ty vole medvěd po šesté, John Muir Ranch a nocleh v pohádce

Vstáváme s výhledem a dobrou náladou. To, že jdeme ve třech svědčí všem a nepamatuji si, že by v týmu nebyla dobrá nálada a není to tím, jak snadno nepříjemnosti zapomínám. Ve čtvrt na osm už sestoupáváme dolů směrem k Muir trail ranch. Máme to při cestě a tak se tam zastavíme. Mají zde údajně vyhlášené hiker boxy, plné odložených věcí od unavených hikerů John Muir trailu, který měří jen dvěstěpadesát mil a část cesty je totožný s PCT. Mám takový pocit, že sláva hiker boxů bude notně zašlá, protože ranch v pondělí zavírá, ale i trochu rýže by nám pomohla dostat se do Bishopu v trochu lepší formě. Přece jen jídlo na týden se nosí dost špatně a tak ho zas tak moc nemáme. Došli bychom to, ale bylo by to trochu utrápené.

Moje tušení se potvrdilo a moc jídla k dispozici není. Máme štěstí v neštěstí a vezmeme si alespoň kus rýže a vločky pro Jirku. Podstatnou část jídla už vybrali hikeři před námi a ty, které přišli po nás, čekají prázdné nádoby. Zvlášť slečna, která jde celý trail s batohem velkým šestatŕicet litrů a před dvěma dny vesele hlásala, že spoléhá s resupply na zdejší hikerbox kouká dost divně. Líto nám jí není, protože jít přes Sierru s obsahem batohu, kam se nevejde ani bear canister a nezbytné vybavení mi připadá jako dost zbytečná frajeřina. My se sice táhneme s batohem, který váží s jídlem určitě víc než deset kilo, ale to je daň za komfort toho, že když se ochladí, neumrzneme.

Dorazí i Honza a trochu váhavě říká, že možná dá cestu s námi. Jak to se společnou cestou dopadne je zatím ve hvězdách. Zdržíme se hodinu a jdeme dál. Máme před sebou ještě ideálně dvacet mil až na vrchol Muir passu, kde bychom chtěli přespat v kameném přístřešku. Jediné obavy máme z toho, že tento nápad bude mít víc lidí a my se nevejdeme a strávíme tak noc ve čtyřtisících metrech nad mořem ve stanu a to zrovna v noci, kdy se má rapidně ochladit. Necháme to koňovi s tím, že uvidíme odpoledne.

Zabraná do hovoru s Jirkou se najednou zarazím a vyhrknu již lidové „ty vole medvěd“. Šestý a tentokrát obrovský. Kouká na nás, my na něj a já nevím zda fotit, nebo kříčet. Za námi jde totiž Kanga a medvěd si to šine jejím směrem. „Medvěd“ voláme. Kanga je holka z Montany a ví co dělat a za chvíli méďa otráveně odkráčí pryč. Začínám mít na medvědy slabost, jsou prostě krásní.

Nikdo z nás nemá energie na rozdávání. Není prostor hrát si na unavené. Máme před sebou téměř deset mil pozvolna stoupajícím údolím, následované dalšími osmi prudkého stoupání až do Muir passu. Kouzlem a zároveň a vyčerpávající skutečností je, že zbytek naší cesty je „přes passy“, což zjednodušeně znamená vystoupat z cca dvou tisíc metrů nad mořem do cca čtyř a opět dolů. Jiná cesta tu není a jsem zvědavá, co se mnou bude dělat nadmořská výška měnící se dvakrát za den. Doufám, že nic divokého, protože to proběhneme tak, že si toho tělo ani nevšimne.

Ve dvě sedáme na kameny k řece a za chvíli se k nám připojí nejen Kanga, ale i čtyří další kluci. Snažíme se vysondovat, zda chtějí spát nahoře v passu, abychom měli alespoň nějakou představu, kolik tam bude lidí. Kluci plánují trochu jako my, takže neví. Přidává se k nám i Honza s novým plánem, který zní, že s námi nepůjde, ale bude si užívat pomalu. Nedivím se mu. Kdybychom měli čas, víc jak deset mil denně nechodím.

Nemá už ani cenu popisovat, že stoupání je většinou ve formě schodů a klikatícího se trailu. Bavím se nad představou „puristů“, kteří zarytě šli trail ve sněhu a hlásají, jak nevynechali ani kousek trailu. Myslím, že pod sněhem si neviditelný trail o dost zkrátili, protože switchbacky jsou tak klikaté, že je veselé je jít i bez sněhu. Párkŕat jsme od těch kteří Sierru prošli slyšeli, jak museli jít kvůli sněhu pomalu, tedy pouze jeden pass za den, ale my jich určitě budeme zvládat víc. „Povídali, že mu hráli“, protože kopce se odtáním sněhu nezmenšily ani o píď a nekonečně klikatící se trail plný kamenů z nás Emily Zátopky určitě nedělá. Možná jsme jen unavení nebo staří nebo nás prostě nebaví lítat jako splašení.

V pět je malá přestávka na rychlou svačinku a zvažujeme své možnosti. Honza zůstává na svém místě a my se posouváme dál stále s představou večerního dobití vrcholu. Připozdívá se rychleji než míle ubíhají a vystoupáním o další dvě míle se před námi otevře pohádka. Obrovské jezero lemované bílými skálami všude kolem a naprosto panenská nedotčená příroda. Proti této nádheře kamenná chatrč obývaná smradlavými hikery neobstojí a tak se posuneme ještě o míli a kouse dál na soukromé místo nad řekou propojující jezera. Pro jistotu Jirka obstaví stan kameny, ale snad bude počasí milosrdné. Má zítra sněžit, možná pršet a teplota má v noci klesnou až k minus deseti. Na to úplně vybavení nejsme ale snad nezmrzneme. Západ slunce odrážející se v okolních skalách zbarvující je dočervena nám vezme dech a místo večerního kolečka se jen kocháme. Tohle je suveréně nejkrásnější místo, na kterém jsme kdy spali a já jsem opět ráda, že jsme si Sierru nechali na konec. Věřím, že i sníh má své kouzlo, ale tuhle nádheru vidět zapadanou by mi přišla škoda.

Napsat komentář