Blog

Den stopadesátý aneb návštěva z reality, vytržení ze stereotypu a Mammoth lakes

Výjmečně se neprobudíme zimou, ale úplně zadušeni prachem a pískem, který nám díky větru do stanu přes noc nalétal. Alespoň máme nějakou změnu, říkám si, když celý den smrkám černé kameny s krví. Před půl sedmou už šlapeme, abychom v půl deváté byli u jezera Thousands lake, kde máme sraz se šéfovou Kangy a její sestrou, které se v rámci oslavy narozenin rozhodly udělat si malý výběh a navštívit nás. Dámy jely pět hodin ze San Francisca do Reds Meadows, jen aby mohly vstát v pět ráno, dojet z Reds Meadows, kde nocovaly, autobusem osm mil k trailu, osm mil běžet!!! za námi, setkat se u jezera a zpět s námi šestnáct mil dojít k autu. Při této představě si případám líná jako veš nebo možná je tento způsob trávení volného dne ukázka, co s námi dokaže udělat osmdesáti hodinový pracovní týden v korporátu…

Ranní tři míle k jezeru jsou doslova pohádkou. Nemrzne, svítí slunce, okolní skály nás vítají a pohledy na jezero jsou jen těžko popsatelné. Vše klapne na jedničku a my společně snídáme a díky našemu frenchpressu si hrajeme na kavárnu v lese. Rachel, jak se šéfová Kangy jmenuje, šla PCT před dvaceti lety a společně se sestrou si dnes chtějí zahrát na hikery s tím, že ponesou naše batohy a my na oplátku jejich minibatůžky. Dobrovolnosti se meze nekladou a já si nechci představovat, jak zítra po téhle procházce nasadím na záda batoh plný jídla na příští týden. Jakmile sundám tu hrůzu ze zad, začínám chápat, jak zcela ultralight lze ujít čtyřicet mil denně. Přijde mi, že lítám a mohla bych běžet maraton do kopce v docela slušném čase. Je to extrémně pohodlné, ale přesto to není cena, kterou chci platit za to, že v bouří budu v kraťasech sedět bez stanu pod stromem. Za komfort se tu platí váhou a zatím raději nezmrznu a půjdu pomaleji. Třeba za pár let budu mluvit jinak, dnes jen vím, že příště bych s sebou ipad určitě netáhla.

Po cestě je signál a tak volám domů a užívám si, že můžeme jít chvíli spolu. Ochlazuje a otepluje se zcela podle zdejších pravidel, což znamená z minuty na minutu. Jsme už ale značně otužilí a tak se ani neoblékáme. Holky s batohy statečně šlapou a mě dnes ani jednou nebolí záda, což je pro mne dostatečný důkaz toho, že nejsem úplná lemra. Mám jen těžký batoh. Po poledni jsme již dole na parkovišti a obědváme. Když vidím nabízený sýr, je mi docela líto, že se na něj můžu jen dívat. Jirka je na tom podobně, ale nese to statečně.

Jakoby byl úplně jiný den a my se díky návštěvě z „reality“ na jednodenní výlet. Celý den díky společně sdílené cestě krásně uteče a já i díky minibatohu jsem docela čerstvá. Před odbočkou na Devils Postpiles, což je místní obdoba českých skalních „varhanů“ pokáváme Honzu. Tak jsme se konečně doběhli a na konec cesty se k nám přípojuje. Po páte jsme u auta a dáváme si pivo na oslavu. Výjmečně i já, protože Rachel taky nesmí lepek a má bezlepkové pivo. Šestiprocentní IPA mě dost rozradostní a ani mi není zima. Alkohol na trail v menších než malých dávkách mi očividně dělá dobře. Alespoň bezprostředně po jeho požití. Sama sobě se směju, jak po letitých večírcích a několika leté abstinenci si můžu dát jedno bezlepkové pivo, protože vím s naprostou jistotou, že bude pouze jedno.

Honza se rozhodne zůstat v Reds Meadows a my pokračujeme do Mammoth. Je už dost pozdě a tak společne objednáváme pokoj za velmi rozumnou cenu. Zvládneme se pouze umýt a dojít si na večeři. Objevila jsem, že nedaleko je podnik s názvem Elixir, kde dostaneme nejlepší jídlo na trailu. Mnou nejoblíbenější „bowls“, tedy misky plné rýže, zeleniny a toho co si kdo přeje završí dnešní krásný den. Jsme úplně spokojení, kromě Jirky, který by si misky dal další tři. Sní tak alespoň balení borůvkových bagelů na pokoji a vyčerpán jídlem spí v půl devaté jako dudek. Já tradičně nemůžu usnout a tak ještě v půl jedné vidím na hodinách čas a doufám, že zítra nebudu připomínat mrtvolu. Máme před sebou už jen poslední zastávku v Bishopu a naše cesta se mílovými kroky blíží ke svému závěru. Vzhledem k předpovědi – v noci až mínus deset mi to zas až tak nevadí.

Napsat komentář