Blog

Den stoosmý aneb jednou je dost, dvakrát moc a třikrát za hranou snesitenosti

Ráno nás probudí hřmění a blesky tak silné, že rozsvěcují stan jako vánoční stromeček. Podívám se na hodinky a zjistím, že je čtvrt na pět. V pět jsme chtěli vstávat a do šesti vyrazit. Strašně, ale strašně moc se mi chce na malou, ale v téhle průtrži to snad vydržím. Jirka je na tom dost podobně. Nejlepší to bude zaspat. Cítím, jak na mě kape voda, což má za následek dost podivné sny. Nejenže máme rozbitý zip od moskytiéry, navíc teče do stanu. Ač je většinou americký zákaznický servis bezkonkurenční, tarptent, odkud stan máme, hraje dost mrtvého brouka. Asi si budu muset po nějaké době opět zahrát na právníka a zavolat do Seattlu.

Za hodinu mne Jirka vzbudí, že trochu přestalo a musíme jít teď nebo nikdy. Jen nerda se soukám ven ze stanu a první co vidím, je deset centrimetrů hloboká louže vedle stanu, která zasahuje i pod stan. Paráda, v rybníku jsme ještě nespali. Jirka začne kopat z louže strouhu, aby voda odtekla a já jen nerada poznamenám, že by bylo asi nejlepší stejně vyrazit, když přestalo pršet.

Absolutně se mi nechce. Je to tu znova. Hra s myslí. motivací. Překonali jsme malinkou únavovou krizi, aby jsme den na to zmokli jak slepice a teď balili stan a spacáky mokré skrz na skrz, na sebe natáhli jediné jakž takž suché věci a v totálním vlhku a zimě běželi dvaadvacet mil dál. Navíc má po obědě opět pršet, ale zatím je obloha téměř modrá a dává nám alespoň trochu naděje.

Sníme tyčinku, sbalíme svůj mokrý majetek a v půl osmé už šlapeme. Je osm stupňů a raději o ničem nepřemýšlím. Není to zábava. K vodě to máme jedenáct mil a tak snídaně bude až tam, po cestě si můžeme dát maximálně další tyčinku. Terén není náročný, ale my jsme stejně jako přejetí. Opět je nám připomenuto, že chodit denně kolem čtyřiceti kilometrů je opravdu ten nejmenší problém. Jako jedinou výhodu vidím, že je méně komárů. Doufám, že jim bouřka zlámala křídla a sosáčky a oni zemřeli pomalou, bolestivou smrtí. Občas se tu a tam nějaký vyskytne, ale oproti dnům minulým je to jen slabý odvar.

Před jednou hodinou už vaříme vločky o vody a kolem nás se to opět začíná nebezpečně černat. Rychle se najíme a pokračujeme dál. Ještě jedenáct mil k odbočce do Fish lake. Nemůže přece pršet potřetí během čtyřiadvaceti hodin. Jdeme co to jde a mně se začínají vracet vločky. Poslední dobou mi nedělá dobře v podstatě jakékoliv jídlo a následné nasazení batohu. Bolí mě břicho a delá se mi špatně. Doufám, že tyto problémy ustanou tak spontánně, jako začaly. Přidává se koleno, krk a rameno. V dálce hřmí a začínají padat první kapky. To snad ne. Už ne. Už to stačilo. Všechno je mokré a nemůže to přece být ještě mokřejší. Chce se mi brečet. Zlomit vzteky hůlky, zahodit batoh a pomalu umrznout. Vím, že je to naprosto nekonstruktivní řešení, ale nemůžu si pomoct. Jsem naštvaná na počasí, na trail a sama na sebe, protože vím, že s tím stejně nic neudělám.

Krize je tu. Strašně mě to nebaví, je mi zima, špatně, leje, jsem mokrá. Jirka je na tom dost podobně, ale dneska je naštěstí trochu víc osvíceny, jinak bychom mohli brečet spolu. Není to o tom, že bych chtěla skončit, jet domu nebo do města. Nechci nic. Poslední stadium neštěstí. Nechci vůbec nic, jen si lehnout v dešti na zem, zůstat ležet a zmizet. Iracionální a nesmyslné, vím. Dnes bohužel pravdivé. Dešti jsou moje rekce dost jedno a tak prší dál se stále větší intenzitou. Mám dvě možnosti – zbláznit se nebo pokračovat v cestě. Nepříliš nadšeně volím druhou variantu. Na trailu se vytvořili velké louže, takže se mé boty opět rozpadají a navíc se mi do cesty připlete klacek, který mi jednu ještě víc roztrhne. Možná do Ashlandu budu muset dojít bosa. Za poslední dva dni nemáme skoro žádné fotky. Byly by sice oprvdové, ale máme vše schované a po pravdě ani jeden z nás nemá na nějaké focení moc náladu.

V půl čtvrté dojdeme k silnici vedoucí do Fish lake. Každé projíždějící auto nás ještě víc ohodí. Nedovedu si představit, jak si dva vodníky s ještě mokřejšími batohy na zádech někdo naloží do auta a odevzdaně jdu v potoce, který se na silnici vytvořil. Necítím ruce a je mi jasné, že na silnici si asi nelehnu. Jako zázrakem za pět minut asi dvě stě metrů před námi zastaví auto. “To je pro nás” volá Jirk. Běžíme co to jde a auto na nás skutečně čeká. Manželskému páru se nás zželelo a za chvíli už bez bund sedíme na zadních sedadlech. Cestu, která by nám trvala skoro hodinu máme za ani ne deset minut za sebou.

Fish lake by bylo asi pěkné místo, ale dneska není můj den. Nemají ani jedinou chatku volnou a tak je jasné, že nás čeká mokrý stan a spacáky. Nezúčastněně sedím u stolu a není se mnou moc řeč. Není mi dobře a nejraději bych jako Růženka usnula a probudila se v lepších časech. Dáme si něco k pití a jídlu a doufáme, že alespoň na chvíli přestane pršet. Po dalších dvou hodinách se skutečně vyčasí. To už mám za sebou i návštěvu toalety a je mi lépe. Wifi zde klasicky není a signál je spíše na obrázku, ale to mě už ani nepřekvapuje. Jirka jde postavit mokrý stan, aby alespoň trochu uschnul a jdeme dát spacáky do sušičky a prádlo do pračky. Když vidím pračku je mi jasné, že jde spíše o pocit praní, než skutečné čištění věcí, ale hlavně, že to nebude mokré. Když vidím ostatní hikery, jak pračku suverénně ignorují a vše strkají jen do sušičky, nedívím se, že na mnoha místech kolem trailu jsou hikeří nepříliš vítanou návštěvou.

Než přebalíme jídlo a vypereme a vysušíme věci, je půl jedenácté. Ve stanu je díky rozbité moskytiéře s námi pár komarů, co dostali zřejmě nepromokavá křídla. Zítra budík zvonit nebude a já doufám, že se ze všeho vyspíme. Všichni, které jsme dnes potkali nám tvrdili, že toto je první déšť a v Oregonu v tuto dobu velmi vzácný. Ještěže máme takové štěstí a můžeme si ho užít do sytosti dokonce opakovaně. Začalo opět pršet. Upřímně doufám, že je to naposled. Sice se říká “co tě nezabije, to tě posílí”, ale já si říkám, že už jsme posílení až dost.

Napsat komentář