Blog

Den stodvacátý třetí aneb Dunsmuir a velmi plodné odpoledne

Ráno si přispíme do šesti a před osmou po snídani šlapeme. Naivně jsem si myslela, že šest mil, které do Dunsmuir zbývá bude po rovině, což mne přejde po třetím kopci. Síťk přes hlavu je opět naším nejlepším přítelem proti všudy přítomným minikomárům. Už ani nenadávám.

V deset stojíme u sjezdu z dálnice a je nám jasné, že stopování bude trochu oříšek. Před jedenáctou to vzdáváme. Společně s Kangou voláme na jeden kontakt a milá paní nás za chvíli vyzvedne. Kellyfish je majitelka místního Crossroads, což je něco jako HIkersheaven na jihu. Nechceme tu spát, ale domlouváme se s ní, že se u ní můžeme zastavit a osprchovat se. Rádi tuto nabídku za finanční příspěvek přijímáme a jsme za ní víc než vděční. Další čtyři dni bez umytých vlasů bych sice zvládla, ale raději to vynechám.

První zastávkou je Dollar general, kde nakupujeme pár základních věcí, což jsou rýže, sušené brambory a sušenky pro Jirku. Ve druhém doplňujeme chleba, avokádo a já nesu tři jablka, za což si v podvečerním kopci dost nadávám. Dunsmuir je oproti Etně trochu kulturní šok. Klasické kalifornské městečko duchů a tak nás ani moc nemrzí, že tu nezůstáváme. Po poledni už sedíme ve Wheelhouse, místní hispterské kavárně. Dělíme se o vege sendvič a velký salát, vše završené kávou bez příchutě jehličí.

Kellyfish je tu shodou okolností také a po obědě jedeme k ní domů, již zmíněného Crossroads. Místo má příjemnou atmosféru a zrovna tu není moc lidí. Na chvíli si představíme, jak by bylo příjemné zůstat, ale po sprše a vyřízení objednávek jídla na další dni se vydáváme vstříc dalšímu kopci. Za čtyři dni a necelých sto mil budeme v Burney, kde máme zamluvený motel a já se zcela nehikersky těším na jednu noc vevnitř.

Stan stavíme v půl osmé s přáním si trochu zacvičit. Než však stihnu dopsat první dva odstavce dnešního blogu jsem úplně pokousaná a notně otrávená. Očividně jsou ty stvůry i v Kalifornii a pokorně se schováváme do stanu.

2 komentáře

Napsat komentář